Čas umírání: O čase, umírání, umírajícím a úmrtí

Vaše Já přesahuje a přerůstá maso vašich těl.
Vaše myšlenky, touhy a záměry ve vašem životě jsou spojeny s vlákny času,
vetkány v něj a protkány jím.
Abyste se v jisté době mohli posunout dále, nezbývá nic jiného,
než tato vlákna uvolnit a svléknout si příliš svazující či už nesedící oděv,
který se stal podoben spíše svěrací kazajce.
A tak zemřete, abyste se opět zrodili do svého širšího těla a identity.
Mezitím se však nicméně po mnoho let vrtíte ve svém kabátě času.
Oráč z Čech (Jiří Krutina ze Šitboře)¹

Věnováno mé malé mámě Janě.

Předmluva

Tuto krátkou esej píšu nejen jako výzkumník v oblasti vědomí, filozof i psycholog, člověk, který doprovázel několik lidí během umírání, ale zejména jako člověk, který si je sám vědom procesu umírání jako přirozené součásti svého zdravého života. Míním, že může být cenné podělit se s ostatními prostřednictvím ní o to, co jsem sám o samotném procesu umírání, svém i druhých, pochopil – zejména ve vztahu k žitému času a jako časovému ději. Činím tak na základě zkušenosti svého vlastního života. Věřím, že tyto poznatky mohou být cenné jak pro umírající, tak jejich blízké, tak i pro samotné „porodní asistentky/asistenty“ doprovázející umírající. Nakonec jde o životní děj vrozený každému z nás, tedy o přirozenou součást našeho žití, a přitom současně o jedno z největších sociálních a společenských tabu.

Rozdíl mezi vědomím, že člověk je nemocný, vědomím, že někdy v budoucnu na danou nemoc člověk zemře, a vědomím, že člověk umírá

Bez ohledu na to, jak velký strach ze smrti může diagnóza smrtelného onemocnění v člověku vyvolat, vědomí, že člověk „zemře“, je pro zdravé i nemocné zcela něco jiného než vědomí, že člověk je v procesu umírání. Lidem, kteří trpí takzvanou „progresivní“ nebo „terminální“ nemocí, může trvat měsíce nebo dokonce roky, než přejdou od vědomí a žité zkušenosti s prostou chronickou „nemocí“ či chronickými symptomy k vědomí, že člověk v určitém, byť stále ještě neurčitém a neznámém okamžiku v budoucnosti na tuto nemoc zemře – až k prožívané zkušenosti skutečného a již probíhajícího procesu umírání, kterým je již čas, který lze zvát umíráním, a to bez ohledu na to, jak blízko je samotné smrti – úmrtí.

Rozdíly mezi živými a umírajícími ve vztahu k umírání

Pro mnoho živých je umírání jiného člověka vnímáno jako událost v čase – jejich smrt – umísťují či přenášejí do budoucnosti – nebo je omezena jen na určité vymezené časové období pouhých pár dní či týdnů předcházejících jejich smrti. Toto období je podobné zcela libovolnému lékařskému a institucionálnímu časovému období přidělenému umírání – období, ve kterém může být například uděleno povolení k ukončení „léčby“ a přechodu na čistě paliativní péči.

Na rozdíl od živých je pro ty, kteří vědí, že umírají – umírající – a bez ohledu na to, jak dlouho jim trvá, než k tomuto vědomému poznání dospějí – jejich umírání něčím neustále přítomným v jejich bezprostředně prožívané a cítěné zkušenosti – a nikoliv pouhou událostí v budoucnosti.

Rozdíl mezi ztrátou osoby v našem životě a ztrátou celého žitého světa

Pro živé znamená konfrontace se smrtí jiné osoby, ať už jim byla jakkoli blízká či pro ně důležitá, konfrontaci se ztrátou jedné osoby v rámci jejich většího či širšího žitého světa. Pro umírající naopak konfrontace s vlastní smrtí znamená konfrontaci se ztrátou celého jejich aktuálně žitého světa, všemi věcmi a osobami v něm. To platí i v případě, že věří, že smrt je pouze přechodem do jiného, ​​ne-fyzického žitého světa. Právě díky tomu si umírající mohou začít intenzivněji více vážit požehnání čistě fyzické existence, bez ohledu na to, jak moc mohou také současně během umírání fyzicky trpět – nebo dokonce v některých ohledech právě skrze toto utrpení, jehož příznaky mohou být prožívány a přijímány jako jednoduše změněné stavy nebo způsoby fyzického vnímání, srovnatelné se změněnými stavy vědomí.

Rozdíl mezi fobií či strachem ze smrti a popíráním umírání

Živí a umírající se mohou snadno spolčit v popírání reality umírání tím, že si jeho vědomí odloží na budoucí dobu, která se bude blížit smrti umírajícího. Ale ti, jejichž současné vědomí je prostoupeno vědomím umírání, vědomím, které může dlouho předcházet samotné smrti, se smrti často vůbec nebojí. Mohou dokonce toužit po tom, aby smrt ukončila nekonečně dlouhý proces umírání – proces, kterým je umírání. Strach ze smrti i fobie z umírání mohou nabývat u živých podoby fobie vůči samotným umírajícím – kteří jsou často vyloučeni nebo odděleni od živých v pečovatelských domech, nemocnicích nebo hospicích.

Příklad znám i ze své rodiny, kdy vnuk svou babičku – moji mámu – nechtěl ani umírající babičku vidět – ani ji navštívit, přestože si spolu hráli a babička se o něj starala. Vše bylo omlouváno jeho maminkou za jakousi “výjimečnou” “citlivost” vnuka – NAOPAK, šlo ve skutečnosti o projev naprosté neschopnosti cítit a reaktivnost na neschopnost cítit druhé. V dřívějších dobách naopak umírající byli přirozenou součástí života živých, a tak jak samo umírání, tak umírající a jejich smrt chápáno a nazíráno jako přirozená součást života i života živých.

Popírání a negování umírání může mít i mnoho dalších podob: například odmítání vnímat umírání jako něco víc než jako pouze „boj“ s probíhající „nemocí“, nebo vyhýbání se přílišnému vystavování se akutním nebo intenzivnějším symptomatickým projevům této nemoci, které hrozí odhalit tyto příznaky jako příznaky umírání – a ne pouze nemoci vedoucí neúprosně ke smrti. Snad nejběžnějším a zároveň nejkrutějším způsobem, jak popřít smrt i umírání, je pro živé jednoduše vyhnat myšlenku na obojí ze své mysli – a ani se o nich nezmínit, když mluví s umírajícími samotnými, natož se ptát na to, jaká může být neustále se měnící a žitá zkušenostumírajícího s umíráním jako procesem. Pro ty z umírajících, kteří si plně uvědomují své umírání – a přejí si podporu v prožívání svého umírání s plným vědomím – a s podporou a účastí živých – je toto „mlčení“ a „neptání se“ na to, pravděpodobně nejbolestnější, nejsmutnější a současně nejvíc izolující formou popření jejich reality, s níž se mohou od živých setkat. Představa, že je nějakým způsobem „taktní“ nebo dokonce užitečné nezmiňovat se, natož diskutovat o umírání s umírajícími, ale naopak místo toho je vhodné je „rozveselovat“ nebo se je snažit utvrzovat, jak zase budou zdraví a že proto třeba musí do nemocnice, místo aby zůstali doma u svých blízkých, je krutým klamem. Je projevem naprosté nelidskosti a necitlivosti a necítění druhých bytostí – umírajících ze strany živých.

Paradoxně, stejně jako někteří umírající mohou toužit po smrti, dokonce do té míry, že zvažují sebevraždu nebo vyhledávají lékařsky asistovanou smrt, tak i mnozí živí mohou chovat vědomé nebo podvědomé přání smrti umírajícím. Jejich přáním je, aby jejich umírání, zejména pokud trvá příliš dlouho, jednou provždy „skončilo“ – aby mu již nebylo nutné čelit ani ho popírat. To je pochopitelné, pokud se pro živé může zdát emocionální utrpení z truchlení nad smrtí milované osoby po její smrti snáze snesitelné než stres z nutnosti přijmout, uznat a žít s umírajícími – nebo oplakávat jejich smrt již dlouho předem. Samotní umírající jsou, i když mnohdy jen nevědomě, velmi citliví na toto vědomé či podvědomé „přání po smrti“ živých, stejně jako na popírání a odmítání účastnit se a zapojit se do jejich umírání. Umírající se také dokonce mohou cítit provinile vůči živým, že nezemřeli dostatečně brzy, a v tomto čistě časovém smyslu jsou pro živé příliš stresující zátěží – nezávisle na jakýchkoli praktických požadavcích na péči od živých.

Rozdíl mezi tím, být zdravotnickým pracovníkem a tím, být lékařsky dobře informovaný o nemoci umírajícího člověka

Celá lékařská stránka nemoci umírajícího člověka je živými často vnímána jako výhradní doména lékařů – což ukazuje téměř naprostou naivní až dětinskou důvěru v autoritu znalostí a odbornosti zdravotnických pracovníků, důvěru, která je podle mých zkušeností často velmi krutě mylná a projevem vlastní hlouposti. Živí často kladou otázku umírajícím – „co říká tvůj lékař?“ – jako by snad někdo jenom proto, že je profesí lékař, mohl být nějakým božským zdrojem pravdy.

Na druhou stranu, i když člověk není lékař nebo zdravotník (chápej nebyl indoktrinován lékařskou vědou a není členem sekty vystudovaných lékařů), tak vzhledem k možnostem internetu to ve skutečnosti netrvá dlouho než se o své nemoci dobře informuje, ba dokonce velmi dobře. Proto může být extrémním zklamáním – a také dalším zdrojem izolace pro chronicky nebo smrtelně nemocné – pokud po znalosti diagnózy své nemoci po dobu, byť jen jednoho roku nebo i déle jejich blízcí živí odhalí šokující a někdy téměř úplnou neznalost této nemoci a potřebují pečlivě vysvětlit i ty nejzákladnější prvky její fyziologie, symptomů a stádií.

Je samozřejmě docela v pořádku, když vám přítel přeje uzdravení z dočasné nemoci, ale popřát brzké uzdravení smrtelně nemocnému je přinejmenším bizarní, trapné a hloupé, a přesto to, i podle mých zkušeností, vůči umírajícím není zase tak neobvyklé, jak by se mohlo zdát. Člověk si jen láme hlavu s otázkou: „Co to sakra vlastně je, že tenhle ‚přítel‘ nechce ani vidět, ani si přiznat moji realitu – a doopravdy ji pochopit – a proč?“. Podobně trapné a bizarní je poslat někomu, kdo umírá, například fotografii z dovolené v idylické krajině – s údajným záměrem umírajícího rozveselit a popřát mu brzké uzdravení anebo jej posílat k doktorovi, aby se uzdravil. Jak může existovat taková vysoká míra necítění a otupělosti mezi lidmi?

Rozdíl mezi tím, dát umírajícímu více času na život a více času na umírání

Přítomné bezprostřední vědomí a pochopení, že umíráme, a nikoliv jenom to, že v určitém okamžiku v budoucnosti „zemřeme“, je něco, s čím musí umírající žít, často na úkor života, který stojí za to žít, a to po mnoho měsíců nebo dokonce let, tj. daleko větší dobu, než kterou na umírání vyčleňují nemocnice a hospice. A zvláště pokud umírajícímu sofistikované nové formy lékařské péče nebo chirurgie poskytly více dnů, týdnů, měsíců nebo let „života“, mohou se umírající každé ráno probudit ne aby přivítali nový den života a žití, ale spíše do nového dne prodloužené nemoci a ubohého umírání. Proto můžeme hovořit doslova o něčem takovém jako o „prodloužení umírání“. Prodloužení umírání je pochybný lékařský dar, který umírajícímu dává to, co nazývá „více času“ – ať už v dohodě s pacientem a jeho rodinou, nebo jako součást obecné hi-tech lékařské války proti smrti, války vedené, jako by smrt sama o sobě byla nějakým zcela cizím a nepřirozeným jevem narušujícím „normální“ život. Místo snah o prodlužování života je nutné umožnit věnování více času na umírání umírajícímu.

Rozdíl mezi tím, věnovat více času na umírání vedoucí k úmrtí a věnovatvíce času na prožívání umírání

Smrtelná či terminální onemocnění jsou často chronická – tj. probíhají mnoho let před a po prvním projevu příznaků, první diagnóze, prvních prožitcích akutních příznaků a prvním bezprostředně přítomném vědomí umírání, tj. procesu umírání, který sám o sobě může trvat mnohem déle, než nějaká „konečná fáze“ života měřená v několika týdnech nebo měsících.

Takzvaná péče „na konci života“ je až příliš často omezena na několik týdnů nebo měsíců, maximálně na rok, ale předtím se umírajícím často neposkytne žádná pomoc s uznáním jejich vlastního umírání ani podpora při konfrontaci a prozkoumání jejich žité či prožívané zkušenosti procesu umírání – a poté mohou být dokonce propuštěni z hospiců, pokud nezemřeli ve stanoveném období.

Čas, který je umírajícím věnován, má obvykle pouze formy jako je život  prodlužující léčba jejich nemoci, paliativní medikace, hospicová péče v rezidenčním nebo „domácím hospici“, domácí asistence při uspokojování jejich každodenních životních potřeb, „psychosociální“ podpora pro ně samotné a jejich rodiny, manžele/manželky nebo pečovatele, nebo pomoc ve formě „předběžného plánování“ jejich smrti, například ve formě rozhodování o dědictví, psaní závětí, plánování pohřbu atd. Přesto žádná z těchto konvenčních forem pomoci umírajícím nepředstavuje uznání a pochopení jejich často prožívané a často vyčerpávající dlouhotrvající zkušenosti s umíráním jako procesem, zejména pokud je tento proces uměle prodloužen „úspěšnými“ lékařskými zákroky nebo operacemi, které umírajícímu dávají více času. Dát umírajícím více času proto často jde ruku v ruce s tím, že se jejich samotnému umírání fakticky nedá žádný čas, s výjimkou toho, co je v mnoha případech jen krátkým, konečným obdobím dlouhého procesu umírání, který může trvat i dlouho za jejich „koncem života“, tj. koncem života, který znali před tím, než tento proces umírání začal.

Skutečně dát umírajícím čas neznamená prodloužit jejich umírání o více času, ale naopak prokázat hlubší a upřímnější zájem a citlivost k jejich žité zkušenosti umírání – která může skrývat celou řadu hluboce prožívaných, ale stále neformulovaných otázek, ať už vztahových nebo biografických, existencionálních nebo duchovních, nebo dokonce čistě lékařských – jako je otázka, „Jak s největší pravděpodobností zemřu?“ (například v kómatu, náhlou srdeční zástavou, respiračním selháním atd.).

Rozdíl mezi umíráním a koncem života

Zdá se jakoby samotné používání slova „umírání“ bylo doslova lékařské i společenské tabu. Místo toho se může eufemisticky hovořit o nemoci „postupující“ do „konečného stádia“ a/nebo „konce života“ – jako by to byla samotná nemoc, která se blížila ke konci svého života a umírala – a nikoliv samotná lidská bytost. Samotná skutečnost umírání jako víceméně prodlouženého a zdlouhavého procesu v čase je nahrazena představou, ve které je smrt redukována na krátkou časovou událost, kdy je člověk jednu minutu nebo vteřinu naživu a další minutu už mrtvý. Pojem „konec života“ je tedy často redukován na víceméně omezené a lékařsky předvídatelné období vedoucí k události smrti.

Rozdíl mezi těhotenstvím a porodem a umíráním a smrtí

Ačkoli jsou procesy těhotenství a umírání, porodu a smrti v mnoha ohledech analogické a podobné, existují současně i významné rozdíly. Například zatímco těhotenství má s výjimkou neočekávaných okolností více či méně pevnou dobu trvání přibližně 9 měsíců, myšlenka, že umírání – jako proces smrti – lze lékařsky měřit a předpovídat i přibližně, ať už v týdnech (tj. méně než měsíc), měsících nebo maximálně počtem let, je velmi sporná. Použití těhotenství a porodu jako analogie našeho vnímání umírání a smrti spočívá v tom, jako bychom délku fetálního a embryonálního gestačního procesu v děloze, navzdory jeho obecně předvídatelné délce neboli „termínu“, zaměňovali za délku samotného porodního procesu neboli „porodní práce“, která představuje jeho vlastní konečnou, mnohem kratší „konečnou“ fázi a je pouze analogií posledních hodin procesu smrti.

Analogií mezi umíráním a rozením je skutečnost, že během umírání ve skutečnosti lidská bytost nezaniká, pouze opouští svůj dosavadní zfyzčtěný život z jediného důvodu – aby právě mohla dále žít. Během umírání se tak člověk ve skutečnosti rodí do svého širšího ryze spirituálního těla a své širší identity – duše, jde tedy v podstatě o proces rození, a proto i doprovázení umírajících má charakter „porodní asistence“. Bohužel tento institut a potřebné schopnosti a pochopení dnes naše společnost neakcentuje a nekultivuje.

Rozdíl mezi umíráním jako vztahem k času a časem jako vztahem k umírání

Pojetí umírání jako „procesu“ neznamená, že tento proces jednoduše probíhá k umírání „v“ čase a „končí“ smrtí, ale spíše to, že pro umírání je samotný čas prožíván jako každodenní a víceméně neustálý vztah k umírání. Toto je vztah umírání k času, který filozof Martin Heidegger nazval „bytím směrem ke smrti“, postoj nebo chování, které považoval za ústřední pro nás všechny ve vedení autentického života, protože je to smrt, která nám připomíná a vyzývá k hlubšímu vážení si a cítění vlastních nejniternějších životních potenciálů nebo „potenciálů bytí“.

Věřím, že nemoc obecně může sloužit stejnému účelu, pokud je naše chápání zaměřeno na smysl naší nemoci ve vztahu k nám a životu, nikoli na lékařský rámec. Přístup zaměřený na smysl jak nemoci, tak i umírání přináší pochopení nemoci i umírání jako procesu těhotenství a porodu – těhotenství a zrození nového vztahu k samotnému životu jako takovému – a s ním i nového tělesného vědomí a vnímání toho, kým jsme – nové „tělesné identity“.

I prožitek mírného onemocnění, jako je nachlazení či chřipka, je změnou nejen v našem tělesném stavu, ale i v našem stavu vědomí, nejen v tom, jak se naše tělo cítí, ale i v tom, jak se cítíme my sami. To je to, co míním „tělesnou identitou“ (něco zcela jiného než pouhé „vnímání těla“). Veškerou nemoc lze chápat jako proces, který začíná jistým pocitem či cítěním ne-volnosti, který pramení z „necítění sebe sama“ a vede nás k „cítění jiného já“, tedy odlišného tělesného cítění sebe sama či tělesné identity. Čím je nemoc závažnější nebo vážnější, tím více může naše žitá zkušenost s ní a jejími příznaky sloužit jako druh dočasného „drženého prostoru“ nebo „lůna“ pro tento proces. Nebo spíše jako druh do-časného zadržení – dokud se vědomí „necítění se sama sebou“ nepromění v „cítění jiného já“ a s ním i v nový vztah nebo postoj k našemu žitému světu.

Často extrémní omezení, která chronická, těžká a smrtelná nemoc může uvalit na naše předchozí schopnosti a způsob života, také dramaticky mění naši tělesnou identitu. Samotná nemoc nám ale dává čas na opuštění nebo nechání odumřít předchozí tělesnou identitu a na zrození nové – takové, která není spojena jen se samotnou nemocí, ale je zakořeněna v hlubším smyslu našeho nejniternějšího Já jako celku, naší „duši“ ve všech jejích mnoha tvářích nebo aspektech – všech jejích identitách.

Rozdíl mezi umíráním jako fyzickým a duchovním procesem

Stejně jako může být rozpoznání a uznání umírání člověka odloženo až do posledních dnů nebo hodin jeho života, tak může být i rozpoznání a uznání duchovního rozměru jeho umírání a umírání jako takového odloženo až do doby po jeho smrti, kdy může mít pouze – jak je typické, pouze zevní formu většinou náboženských pohřebních obřadů k útěše živých. Pohřby, tak jak jsou prováděny v naší kultuře, nejsou pro umírající či pro mrtvé – ale výhradně pro pozůstalé. Je až bizarní, jak lidé, co se objeví na pohřbu, sice za života dotyčného ani plně necítili, dokonce nenáviděli, a pak na pohřbu dělají smutné, plačící a dožadují se i vidět mrtvolu zemřelého. Před jejich smrtí může být samotné umírání vnímáno nevědomými lidmi čistě jako proces fyzického a fyziologického úpadku směřujícího ke smrti. Takové nevědomé a materialistické vnímání umírání nicméně zcela zakrývá podstatu umírání jako hluboce duchovního procesu a „rituálu přechodu“, jehož podstatou je odumírání starého vědomí sebe sama a rození nového vědomí sebe sama. Dokonce i bolest nebo utrpení, které doprovází zhoršení fyzického stavu umírajícího, může být v jistém smyslu považováno za tělesný projev porodních bolestí tohoto duchovního rituálu přechodu a transformace – rituálu, který je obvykle neviditelný a nerozpoznávaný živými pozůstalými, kteří jsou pouhými nevědomými svědky pouze jeho vnějších, fyzických a duševních projevů a nevidí, že to, co ve skutečnosti umírá v umírání člověka, není jen jeho tělo, ale jeho tělesná identifikace s celým životním světem a životním časem, a současně se ale stejně tak rodí nová tělesná identifikace s novým vědomím sebe sama i novým světem.

Existují modlitby a duchovní „poslední pomazání“ za ty, kteří „zemřeli“, ale ne za jejich proces odchodu – jejich umírání jako odchod nebo odumírání jejich předchozí identity a životního světa. Místo toho může mít duchovní rozměr umírání pouze podobu symbolické „pastorační péče“ a návštěv kněze, rabína nebo náboženského duchovního. Sdílené modlitby mohou být pro umírající útěchou a důležitostí, ale ve většině případů, alespoň v našem kulturním prostředí, jsou modlitby za umírající, pokud vůbec nějaké místo mají v životě živých, obvykle zaměřeny na hledání uzdravení pro ně od Boha, nebo alespoň na zmírnění jejich utrpení. Umírání nicméně samozřejmě není ničím, co by se mělo „uzdravit“ nebo „vyléčit“ podobně jako samotná smrt – a ani žádné uzdravení nepotřebuje.

Modlitby za mrtvé v očistci známé ze středověku, které byli bohatým zdrojem příjmů církve a které například husité odmítli samozřejmě na posmrtný život umírajících či bytostí opět se navrátivší do prostoru “mezi životy” má pramalý vliv a spíše – pokud je ze strany nábožensky věřících současně urputným myšlením na dotyčného, spíše matoucí.

Případ COVID (a jiné smrtelné viry v budoucnosti) – o rozdílu mezi strachem z nemoci a strachem ze smrti – mezi očkováním proti nemoci a snahou najít lék na samotnou smrt

Za současných okolností jsem pevně přesvědčen, že by bylo nedbalé neříct něco o vlivu strachu z Covidu na léčbu umírajících. Zejména bych chtěl poukázat na to, jak tyto strachy nejen vyvolávají u lidí intenzivní strach ze smrti, ale jdou ruku v ruce ještě s něčím jiným – vymýcením existenciálního rozměru smrti – a její reality jako přirozené součásti života – a její redukcí na čistě biologickou událost nebo proces, který je pak sám připoután k jediné biologické „příčině“ v podobě zlého zabíjejícího viru – čímž se „virus“ efektivně stává jakýmsi jediným biologickým obětním beránkem za mnoho různých faktorů, které vždy a nevyhnutelně obklopují jakoukoli smrt.

Ačkoli to některé čtenáře této eseje může překvapit, faktem je, že nyní existuje značný počet mocných technokratických a politických „ovlivňovatelů“, kteří všichni upřímně věří, že smrt sama o sobě je pouhý biotechnický „problém“, pro který lze a bude nalezeno v budoucnosti biotechnické „řešení“ nebo „lék“. Pro mě je to bezpochyby nejzlověstnější a nejděsivější aspekt celé covidové záležitosti. Již ve spěchu za jakousi kvazináboženskou spásou prostřednictvím vakcíny vidíme symbol něčeho jiného – ne pouhé touhy po očkování proti nemoci, ale touhy po očkování proti smrti jako takové – jako by smrt sama o sobě byla nějakým druhem nemoci nebo morem, který je třeba porazit pomocí technologie!

V této souvislosti cítím extrémní znepokojení tím, že pod neustále opakovanou záminkou „ochrany nejzranitelnějších“ může nyní být velkému počtu lidí dokonale odepřena přirozená smrt – nebo ji dokonce urychlí narychlo schválený a zcela nový typ vakcíny. „Přirozenou“ smrtí mám na mysli jednoduše smrt, která nastává zcela přirozeně, jako většina úmrtí, v důsledku nemoci – ať už se jmenuje Covid, nebo ne. Na druhou stranu je tu ještě hrozná lidská tragédie, která dělá z umírání umírajícího ještě bolestivější a osamělejší proces, než jaký už je, prostřednictvím předpisů o sociálním distancování, zákazu návštěv a fyzického kontaktu s rodinou a blízkými. Z těchto důvodů se domnívám, že zejména organizace a sdružení poskytující péči během „konce života“ nyní čelí odpovědnosti zaujmout k těmto otázkám co nejsilnější etický postoj – i kdyby to znamenalo zpochybnění celého „vědeckého“ a filosofického základu současné pandemie strachu z Covidu (či jiných virů) – a politik, které jsou v důsledku toho zavedeny.

Shrnutí a dovětek

Smrt a umírání v konečném důsledku představují pro nás všechny základní existenciální životní otázku. A přestože bychom všichni na otázku „zemřete?“ snadno a pohotově odpověděli „ano“, mnohem méně lidí má zkušenost s umíráním jako procesem – a ještě méně lidí s vlastním umíráním, či dokonce s doprovázením druhých během jejich umírání. Podobně jako je málo skutečných “porodních asistentek/asistentů”, kteří jsou schopni doprovázet maminky během rození v jejich přirozeném prostředí mimo lékařský rámec, tak ještě méně je průvodců umíráním, kteří jsou ve skutečnosti také spíše průvodci procesu rození do naší širší a hlubší identity, kterou proces umírání v esenci jest.

Proto je tak důležité otevřeně se ptát na typy zkušeností a hluboké vnitřní otázky, které umírající sami pociťují, a tím jim pomoci tyto otázky rozpoznat, formulovat, sdílet a hlouběji se do nich ponořit, ne proto, abychom jim nabídli nebo pomohli najít hotové odpovědi, ale jednoduše proto, abychom umírajícím ukázali, že ti, kteří jsou jim nejblíže, realitu jejich umírání skutečně registrují, berou na vědomí a uznávají, a nikoli potlačují a popírají.

Pouhé vyjádření soucitu nebo praktická rada k utrpení umírajících nikdy nenahradí projev autentického zájmu o osobní zkušenost, dilemata a otázky, kterým umírající čelí. To však od živých, doprovázejících umírající vyžaduje také intuitivní schopnost vhodně reagovat na cokoliv, co umírající říkají, a to dobře vyladěnými otázkami – otázkami, které jim pomáhají říct více o jakýchkoliv otázkách, které si kladou a které umírající žijí, a tímto způsobem umírajícím umožnit se do nich hlouběji ponořit způsobem, který jim vynese ještě důležitější nové otázky k jejich osvětlení.

Každá otázka obsahuje své vlastní odpovědi – ve skutečnosti si sama k sobě přitahuje vlastní odpovědi a v jistém smyslu je sama o sobě již odpovědí. Ale v dnešní kultuře, která má fobii ze smrti a popírá umírání, nevidíme místo toho nic než horečnaté lpění na odpovědích, vysvětleních či přímo „řešeních“ všech otázek, ať už prostřednictvím lékařsko-vědeckých technologií, starých náboženských symbolů nebo duchovních doktrín a meditačních „technik“ – tedy něčeho, co pouze slibuje jakousi ochranu před smrtí a umíráním – a tím zbavuje lidi jakékoliv potřeby přijímat smrt a umírání jako přirozenou součást zdravého života, a dokonce jako vrcholný projev vůle k životu v hlubším a širším vědomí – nebo se nechat konfrontovat s vnitřními otázkami, které nám všem kladou. V důsledku toho sami umírající nedostávají žádnou skutečnou spirituální pomoc při odhalování a udržování se otevření těmto otázkám a tajemstvím života, kterým nás mohou otevřít – a otevřou nás, pokud jim jen my sami dáme čas, který k tomu potřebují.

Čas, jak ho prožívají umírající, není takový čas, který by se dal úhledně rozdělit na minulost, přítomnost a budoucnost – ale je spíše zakoušen jako prostorová, rozsáhlá a v konečném důsledku nadčasová přítomnost, která plynule protkává či protéká a v sobě zahrnuje minulost i budoucnost a která umírající stále více a více přibližuje k transcendenci času jako takového, jak jej jsou v nevědomosti živí zvyklí žít – tedy způsob života a prožívání času, který jsou umírající svým procesem umírání nuceni opustit – aby mu jej umožnily odumřít ve svém umírání a současném rození ve svou širší a hlubší duši či Já.

Neustále se měnící a proměnlivý vztah k času, který je nedílnou součástí procesu a prožívání umírání, může být mylně považován za symptomy senility, sklerózy či demence – například, když umírající zapomene, jaký je den, přestane si pamatovat, že má například dceru nebo partnera a vnímá je jako zcela cizí lidi, nebo upadne do deliria, ve kterém se pro umírající minulost, přítomnost a budoucnost zdá být zmatená a „přítomná“ zkušenost umírajícího se zdá být špatně vnímaná nebo dokonce halucinující. A přesto nám právě umírání může tímto způsobem a také mnoha jinými způsoby připomenout realitu za časem, jak ho běžně známe a vnímáme. Tím nám také může pomoci vnímat a akceptovat, že smrt zdaleka není jakoukoliv hrozbou pro náš život, ale v konečném důsledku naopak životně důležitou nutností pro naše psychické a duchovní přežití. Žít totiž neznamená jen „přežívat“ tak dlouho, jak to dovolí nejnovější lékařská biotechnologie, natož dosáhnout nějakého druhu klamné fyzické nesmrtelnosti, ale udržet si základní kvalitu života a pocit naplnění, pro který fyzická existence dříve či později nabídne už jenom příliš omezený rámec. A proto je třeba jít dále vstříc novým dobrodružstvím v oceánu vědomí, a tedy vůle umřít je vrcholným aktem vůle k životu v jeho plnosti.

„Hele, trochu života do toho umírání…“ – oblíbená hláška mé maminky Jany, která mě inspirovala pro tuto esej.

Poznámka

1. Reminiscence na dílo středověkého filozofa Jana ze Šitboře (1350, Šitboř – 1415, Praha), Oráč a smrt rodáka žijícího ve stejné obci. ↩︎