Alchymie času

Zpomal, to Ti povídám!
Evžen Štekl

I.

Čas je relativní, o tom zajisté není pochyb a lze to snadno ověřit. Někdy běží mílovými kroky, jindy se neskutečně vleče. Mnozí staří lidé při vzpomínkách na prožitý život mluví o tom, jak rychle ten čas života utekl, jiní dokonce, že jim „život protekl mezi prsty“. 

Obecně však lze vysledovat zákonitost oné relativní rychlosti ubíhání času. Ačkoli je jeho vnímání ryze subjektivní záležitostí, můžeme pozorovat, že pokud prožíváme příjemné okamžiky, pokud se vžijeme do dění, ponoříme se do něj, přestáváme si čas uvědomovat a utíká mnohem rychleji než při nepříjemném, bolestivém dění nebo jeho očekávání. Avšak samo očekávání, jak nepříjemného, tak i příjemného, čas a jeho vnímání prodlužuje. Každého jistě napadlo podržet si prožívání onoho příjemného, prodloužit ho v čase, či prodloužit čas při prožívání právě oněch příjemných chvil. Jiného třeba i to, jak zkrátit prožívání nepříjemného nebo zkrátit čas jeho trvání. Na jedné straně bychom mohli mluvit o alchymii času, na druhé však o samotném poznávání, rozlišování či pojímání dobrého a zlého, příjemného a nepříjemného, které je překážkou zvládnutí alchymie času…

II.

Alchymie v užším slova smyslu jest po astrologii ze všech odvětví hermetické vědy nejblíže vědám obecným, uplatňujícím se v dílně fysické Přírody. Pro Alchymii by se proto právem hodil i název Parafysiky a Metachemie. Historická a nejlépe známá forma alchymie snaží se poznati principielní zákony původu a skladby hmoty, uvésti hmotu zpětným způsobem na materii prazákladní (prima materia) a z této opět dáti vznikati novým hmotám a prvkům. Cílem alchymie v době jejího nejznámějšího rozkvětu koncem středověku a v době renaissanční byla transmutace kovů neušlechtilých v ušlechtilé: zlato a stříbro. Hlavním pomocníkem a činitelem při těchto přeměnách byl tak zv. Lapis philosophorum – Kámen mudrců, zvaný též Červený lev, Universální rozpouštěč. Kámen mudrců byl v alchymistově athanoru vyrobeným hmotným zhuštěním tzv. Páté essence (Quinta essentia), čili Duše hmoty. Tento kámen byl dále sám, nebo ve spojení s jinými látkami universálním všelékem (Panaceum), hojícím všechny nemoce, udržujícím věčné mládí a prodlužujícím život na libovolnou dobu. Úkolem alchymie bylo též vyrábění jiných, ne tak absolutně působících léků proti nemocem specificky určeným, a sestrojování fysikálně-chemických divů, jakými byly na př. věčné, tj. po staletí hořící lampy.Alchymie symbolická nepracuje s hmotami v přírodě mimo člověka. Jejím athanorem jest tělo lidské samo, a jejím cílem přeměniti nedokonalou přirozenost smrtelného člověka (Starý Adam), v přirozenost božskou, nepodléhají fysické smrti (Adam Kadmon). V tomto usilování jest symbolická alchymie spíše mystikou, v jejíž soustavě tvoří samostatnou skupinu, charakterisovanou zvláštní symbolikou, názvoslovím a líčením stavů postupného vnitřního přerodu člověka.¹

K transmutačnímu procesu potřebuje alchymista tři základní prvky či síly. Sůl (země) znamená, podobně jako olovo, tělo, nebo spíše jeho pevný stav. Rtuť (Merkur) ztělesňuje tekutý stav hmoty, duši, ženský princip a síra (sulfur) oživující pohánějící energii, mužský princip.²

Ve skutečnosti ovšem v alchymii nikdy nešlo o výrobu fyzického zlata, ale právě tato vnější forma alchymie byla symbolem pro tu vnitřní vedoucí „k transformaci bytosti, k alchymické přeměně ve zlato (lat. aurum, ale skloňováním tohoto slova došlo ve středověku k záměrné záměně za slovo aur, z hebrejského אור – avr – čtené ór – světlo!), tedy ve Světlo, a to při jakékoli činnosti – ke sjednocení.“³

Přesto je nutno přiznat, že je zde něco, co ono Světlo vytváří a člověka (do jisté míry) udržuje mladého a odkrývá pravý význam nesmrtelnosti. V alchymie se pak také setkáváme s pojmem elixír života či elixír mládí, který by měl vzniknout po rozpuštění kamene mudrců (filosofů) ve víně a přinášet tomu, kdo jej pozře nesmrtelnost a věčné mládí. Může nám napovědět termín Azoth. „Tajný smysl alchymického kamene filosofů Azoth (je): A, alfa, alef – začátek všech abeced, Z – konec latin­ky, O – jako omega, konec řecké alfabety, Th – jako thav, konec hebrejské abecedy.“⁴

O tom ostatně také pojednávají nejen tyto stránky, ale celé Učení Fráni Drtikola. V Číně se tomu říkala vnitřní alchymie a byla založená na meditaci a vědomých, bdělých pohybech, resp. soustavě tajných cviků, kam patří čchi-kung, tchaj-ťi čchüan a jiné vnitřní styly kung-fu, čchan (meditace) či jóga. 

III.

V tradici západních náboženství nalézáme kořeny rozlišování dobrého a zlého, příjemného a nepříjemného v nejstarších základních textech a pověstech:

A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.⁵

A dále:

Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.⁶

Vyhnání z Ráje bylo zapříčiněno pojedením, s příslibem bohorovnosti, poznávání a schopnosti tvořit světy, ze zakázaného stromu v Edenu, ze stromu poznání dobrého a zlého. Na rozdíl od Boha však Adam a Eva nejedli ze stromu života. Od té doby je člověk schopen rozeznávat či spíše rozlišovat dobro a zlo, ale již mimo zahradu Eden. Jeho potomci se pak celé generace pokoušejí najít ten druhý strom v Ráji rostoucí – strom života – z něhož měli prvotní lidé jíst místo onoho prvního. Pokud by tak učinili, mohli by žít věčně, jako On. A právě to souvisí s onou alchymií času…

Avšak hledali by jej nyní, kdyby před tím nepojedli plody ze stromu poznání dobrého a zlého? Byl přeci stvořen rovný nebešťanům i pozemšťanům, k podobě Boží, tedy nesmrtelný. Můžeme tedy říci, že naopak vyhnáním z Ráje ztratil člověk možnost jíst plody stromu života.

Původní zdroje, Thora, Talmud ani ústní tradice neupřesňují podobu stromu života a na určení stromu poznání se neshodnou. Za zmínku ale jistě také stojí podobnost vyobrazování stromu a Menory (židovského sedmiramenného svícnu). Pokud bychom spojili půlkruhy ramen Menory do kruhů, dostaneme tři soustředné kruhy s jedinou spojnicí do středu – symbol Solonovy Atlantidy (popisované Platónem) – historického města Tartessos, jehož vládci – Féničané – byli stejně jako Židé – Semité. Menora je však připomínkou hořícího, ohnivého keře, skrze nějž Bůh promlouval k Mojžíšovi. Se stromem života se tak člověk setkával během věků v různé podobě. Za strom života je často označován systém čakramů na sušumně. Všimněme si opět podobnosti sedmi hlavních čakramů se sedmi svícemi na Menoře převrácené o 90 stupňů. V případě stromu poznání nacházíme rozporná tvrzení o jeho určení. Ať už se jednalo o plod stromu hadar – etrog, fíkovníku, vinné révy, pšenice či jablka (lat. malus, zlo lat. malum), naplnil člověk záměr Stvořitele být mu podoben přinejmenším ve schopnosti mysli rozlišovat dobré a zlé a tvoření (utváření či alespoň dotváření) světů, neboť ty vznikají a zanikají právě díky rozlišování. „I když nepřijmeme tezi, že mysl svět vytváří, každý myslící člověk musí souhlasit s tvrzením, že mysl svět dotváří.“⁷ Ve východních náboženstvích jako je taoismus a buddhismus bylo postoupeno dále. 

Buddhismus uznává dobro jen jako nižší stupeň zla (stejně tak příjemno). Proto Buddha v Suttanipáně říká: „Pro mne čin dobrý nemá nejmenší ceny, k těm, jimž dobrého činu je třeba, má Mára mluvit.“ Tím se liší buddhismus ode všech ostatních filosofickonáboženských systémů. Dokonce je tímto předčí, ukazuje totiž přímý směr k „cíli“. Není nám to příliš vzdálené, protože i v naší lidové slovesnosti lze nalézt přísloví „Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“.⁸

Jak nalézt strom života? Jak se vrátit do Edenu? Jednoduše – obráceným postupem vyhnání. Ukončením rozlišování dobrého a zlého, shledáním iluzornosti tvořených světů. Teprve tím by byl naplněn Plán Stvořitele. Je to však proveditelné – vědomým návratem k Prazákladu. To je nejen kabalistický návrat do Ráje, polepšení či převrácení na pravou víru Ježíšovi milých hříšníků, ale také, a právě Buddhův návrat při jeho osvícení do stavu, na který si vzpomněl (který znal) z dětství. A hle – Východ i Západ mají (a znají) stejný návod k dosažení původního stavu. 

Ve chvíli, kdy poznáme rovnocennost a iluzornost vnímání dobrého a zlého jsme již učinili první krok k „prodloužení vnímání času“ či řekněme ke zkvalitnění jeho vnímání. Jenomže obojí není intelektuální záležitostí, ale je otázkou praxe. A ta hlavní praxe, která k tomu vede je bdění. Bdění nad vlastní činností v každém okamžiku, „okamžik od okamžiku“, vycházející z hlavního meditačního předaného Gautama Buddhou z bdění nad nadechováním a vydechováním… Bdění se nejlépe praktikuje společně s cvičením čakramů. 

Samo bdění je transformujícím činitelem. Vše povyšuje, dostává do vědomí. Díky němu probouzíme i „vnitřní dech“ nebo také „božský dech“ (dech spojený s vědomím), který je sám o sobě „kamenem filosofů“. 

Pokud dojdeme k tomuto poznání, nezbývá nám již nic jiného než se právě touto cestou vydat. Ostatně, je to cesta nejrychlejší. Jenomže pokud tak učiníme, zjišťujeme ze začátku, nakolik je toto cvičení obtížné. Ztrácíme pozornost, přichází únava a rušivé jevy jak v našem okolí, tak i uvnitř nás samých apod. Samozřejmě že existují postupy, které nám pomohou tuto meditaci nejen ovládnout, ale také provádět ji 24 hod denně, „okamžik od okamžiku“, žít jí, i zaznamenat díky ní „něco“ za ní, „něco za vším“, na pozadí. Hlavním předpokladem je „velká trpělivost a velká vytrvalost a velká odvaha“.⁹ Také díky nim únava i rušení pominou.  Avšak existuje i jednoduchý způsob, jak vše nejen urychlit, ale i usnadnit, a tím je zpomalení. 

IV.

Fráňovi žáci vzpomínali na jeho rozvahu, na to, jak nikam nepospíchal, jak vše vykonával pomalu se zcela zřetelným živým bděním. Ano, právě k tomu také duchovní cesta vede, ale i zde platí, že cesta je cíl. V jakékoli fázi, na jakékoli stupni či v jakoukoli dobu na duchovní cestě můžeme použít vědomého zpomalení jako jednu z hlavních a nejdůležitějších metod. „Zpomal, to Ti povídám,“ říkával Evžen hrstce svých nejlepších žáků. Je totiž nutno zpomalit, zastavit se, abychom nepropásli Jeho příchod. Při zpomalení se lépe uvědomuje – bdí, zpřítomňuje. Stejný význam má také předpis pro prvních pět soust jídla v knize Evžena Štekla Síla moudrosti.¹⁰ Stručně:

První sousto, které člověk přijímá, má pozříti s úmyslem obětovati je práně, aby prána byla jím nasycena. (Prána je v srdci, v prsou.)
Druhé sousto, které člověk přijímá, obětuje větru vjána (bian) (v celém těle), aby jím byl nasycen.
Třetí sousto, které člověk přijímá, obětuje větru apána (apan) (v pohlaví), aby jím byl nasycen.
Čtvrté sousto obětuje větru samána (saman) (v pupku, v břiše), aby jím byl nasycen.
Páté sousto obětuje člověk větru udána (aodan) (v hlavě), aby jím byl nasycen.

Jenomže samo zpomalení je možno praktikovat od samého začátku duchovní cesty a pomůže skutečně v jakékoli chvíli v životě… ať už se jedná o bdění, práci, přemýšlení či řeč – tedy při meditaci, cvičení jógy, tchaj-ťi nebo v prostém každodenním životě, prostě furt. Stačí k němu prostě jen nespěchat, nikam nepospíchat! Nechvátat, nic neočekávat, ničeho se neobávat, nic nechtít, a tím pak nic nemuset. Jen se zpřítomnit. Zpřítomnění vede ke klidu a Klid je nejvyšší stav, jak říkal Fráňa.¹¹ Významnou pomocí k tomu je vykonávat vždy jen jednu činnost. Když jdu, tak jdu, když jím, tak jím… Nemíchat dvě či více činností dohromady, aby mezi nimi pozornost netěkala, čímž by se také rychleji zatoulala do myšlenek. Vykonávat vždy jen jednu činnost! Jak říkával Evžen: Kdo honí dva zajíce najednou, nechytí zpravidla ani jednoho.

Ono nám nic neuteče, jak by se mohlo zdát, právě naopak. Tím zpomalením si můžeme lépe uvědomit okamžik od okamžiku, čas se začne prodlužovat, zjistíme, že skutečně není kam chvátat, že všechny okamžiky jsou nekonečně dlouhé. Záleží pouze na nás, jak dlouhé je budeme prožívat. Je opravdu v naší moci zlepšení kvality bdění, a tím i prožívání, či chcete-li celého života. A to už je ona alchymie času, o níž se zmiňuji shora. Alchymie a její kámen mudrců či elixír mládí není o zastavení stárnutí, ale o zastavení proudu času. Jak? Nemyšlením.

Jenomže pozor, toto zpomalení musí mít mentální, nikoli fyzický či fyziologický základ. Někteří hledající praktikují sebe mrzačící metody v domnění, že je dovedou k cíli. Ačkoli nelze popřít, že po určitou časově omezenou dobu je dokonce prospěšné zakusit askezi, celibát či vegetariánství, avšak skutečně jen po časově omezenou, poměrně krátkou dobu, která odpovídá příslušnému stupni vývoje a odpovídající životní situaci. Dlouhodobým vegetariánstvím se lze fyzicky i mentálně zpomalit trvale, neboť může dojít k trvalému poškození. Takový člověk se již v případě potřeby (či nebezpečí) nezrychlí, ani kdyby chtěl a uvědomoval by si svou zpomalenost, což však v takovém případě není. To ale není cílem, a dokonce ani prostředkem cesty, vždyť právě tyto metody sám Gautáma Buddha odmítl jako nespásonosné (nevedoucí k cíli). Zpomalení, o kterém zde mluvíme, není zapříčiněno potravou nebo jinými vnějšími prostředky, ale pouze na základě vědomého rozhodnutí, a to v každém okamžiku, stále. Existuje k tomu jednoduchá poučka od Fráni: Musíte zaujmout ke všemu takový postoj jako voják – tři kroky od těla.¹² A skutečně, právě ty „tři kroky od těla“ jsou klíčem ke zpomalení v jakékoli činnosti, v jakémkoli okamžiku. 

Avšak ono zpomalení lze dobře trénovat také cvičeními, které je přímo využívají, jako je hatha jóga, tchaj-ťi čchüan nebo čchi kung. Při běžném životě ve společnosti není viditelné, fyzické zpomalení nutné a mnohdy ani žádoucí. V osamocení také není zcela nezbytné, pokud zvládáme bdění, k němuž ostatně vede. Přesto může být významnou pomůckou.

Může se stát, a stává se, že i přesto se myšlenková činnost zase spontánně rozjede, že se naše pozornost na chvíli utopí v mysli, ale již pouhé uvědomění si toho je bděním. Stačí se v tu chvíli jen zastavit a vrátit se k bdění. Zastavit a jen se rozhlédnout, jen se dívat, pozorovat. A to už je brždění mysli. Znovu pak nepodlehnout roztáčejícímu se kolu mysli, ale zůstat krok za ní. A bdění je zde opět. Ono je tu totiž (v určité míře) stále. Záleží jen nás samých, zda je rozvineme, nebo zda překryjeme vásanami, myšlenkami, představami apod. Pokud se rozhodneme jít duchovní cestou a bdít, stačí po čase naučit se brzdit myšlenkovou činnost, její zastavení (nemyšlení) pak totiž přijde samo. Není třeba pokoušet se mysl přímo zastavovat, jak říkával Evžen, neboť takto vytvořené zastavení ještě není, resp. nemusí, být Ono. Ono To přijde samo. Ale nepřijde To bez dlouhodobého vědomého úsilí. 

V.

Čas hraje pro nás. Hraje v náš prospěch. Právě čas je agens, který transformuje bytost! Proto není kam chvátat, stačí se zpomalit a zastavení se dostaví. Samo zastavování, nebo brždění mysli, jde mnohem lépe starým lidem než těm mladým, avšak aby je člověk docenil, musí se je v mládí naučit. Zde více než jinde platí – co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.

Časem, či lépe řečeno věkem (nebo věky) dochází k přepálení lidské bytosti, osobnosti tímto úsilím, a tím i k její změně. Jako změna to ovšem může pouze vypadat, a pouze zevně, ale prakticky ani k žádné nedochází. Bytost sama o sobě již čistá (prázdná, bez podmínek, bez trvalé „podstaty“) je, ale potřebuje celé věky na to, aby to nezvratně a neomylně poznala.¹³

Duchovní cesta není o získávání či rozvíjení, ale o odkládání. A to poslední, co odpadá, co odkládáme, je čas. 

Poznámky

1. Eliáš 1992, 17 ↩︎
2. Leuenberger 1992, 123 ↩︎
3. Lípa 2019, 99 ↩︎
4. Lípa, 2019, 97 ↩︎
5. Gn 2, 8–9 ↩︎
6. Gn 3, 1–7 ↩︎
7. Lípa 2021, 85 ↩︎
8. Lípa 2021, 90 ↩︎
9. Doležal 2004, 2018, 219 ↩︎
10. Štekl 2021, 143 ↩︎
11. Doležal 2004, 2018, 37 ↩︎
12. Doležal 2004, 2018, 272 ↩︎
13. Lípa, 2019, 40 ↩︎

Literatura

• Biblí svatá, aneb, Všecka svatá písma Starého i Nového zákona: podle posledního vydání kralického z roku 1613. 1924. Praha: Britická i zahraničné společnosti biblické.
• Doležal, Stanislav, ed. 2004. 2018. František Drtikol – Duchovní cesta, sv. 1. Praha: Svět. 
• Eliáš, Oldřich. 1992. Úvod do magie. Praha: Trigon.
• Leuenberger, Hans-Dieter. 1992. Co je to esoterika. Praha: Melantrich.
• Lípa, Jan. 2014. 2021. Učení Fráni Drtikola – Od čakramů k nemyšlení. Praha: Svět.
• Lípa, Jan. 2019. Učení Fráni Drtikola – Všemocná hadí síla. Praha: Svět.
• Štekl, Evžen. 2019. Síla moudrosti. Praha: Svět.