Vezmi si zpět čas být vědomý!
Dnešní kultura nás okrádá o čas, a tak nás zároveň okrádá o důstojnost. Důstojnost nemá v této kultuře oddané progresu, ú-spěšnosti a produktivitě žádnou hodnotu. V této moderní kultuře, vyznávající tézi, že čas jsou peníze, si málokdo z nás může důstojnost dovolit.
Alexander Lowen
Dnešní tzv. „moderní” či „vyspělý“ svět čelí vážné ekonomické, ekologické a kulturní krizi – vskutku globální civilizační krizi. Slovo „krize“ nicméně současně znamená doslova potenciální „bod zlomu/zvratu/obratu“ v čase. Lidstvo (byť si toho převážná většina jednotlivců vůbec není vědoma) totiž dosáhlo kritického bodu zlomu v čase, bodu, který vyžaduje, abychom si nastolili jako jednotlivci i celé lidstvo jednak zcela nové pochopení toho, co je čas a zejména nastolili zcela nový vztah k času, zcela nový způsob bytí v čase, zcela nové vnímání času, a tedy zcela nové vědomí času.
Povaha tohoto bodu obratu v čase, tohoto nového vztahu k času, tohoto nového způsobu bytí v čase je v principu jednoduchá, ale hluboká. Jednoduše řečeno, spočívá v tom: vzít si zpět čas k tomu být vědomý. Pouze tímto způsobem mohou lidské bytosti najít takový způsob bytí-v-čase, kterému nedominuje pouze „zaneprázdněnost“ či „zaměstnanost“ – tedy konání/dělání – a není zaměřen pouze na to tzv. mít čas. To nicméně vyžaduje v našich životech revoluční změnu důrazu našeho prožívání času od vlastnění a dělání na vědomí a bytí.
Nový vztah k času, který lidé v této době krize tak zoufale potřebují, je tedy takový, ve kterém si dávají čas, nejen na produkci či spotřebu, práci nebo hraní, ale primárně na to, aby byli vědomí. Neboť skutečně „být“ znamená být vědomý. Stejně jako skutečně meditovat znamená jednoduše věnovat svůj čas tomu, být vědomý.
Bez toho, aniž bychom si dopřávali čas být vědomý, se prostě ochuzujeme, chudneme a celý svůj život kvalitativně omezujeme nezávisle na tom, co děláme a co máme či vlastníme. Být vědomý znamená být si vědomý všeho, co je, všeho, čeho je možné si být vědom v právě prožívaném přítomném okamžiku – všeho, co lze vnímat a cítit, prožívat a zkoumat, všeho, čeho je si možné užívat a těšit se, všeho, co lze zpracovávat a o čem lze přemýšlet, všeho, na co lze vzpomínat či předvídat, všeho, do čeho se lze nořit a čerpat vhled. Většina z nás žije čas a jeho „přítomný okamžik“ jako pouhý moment za momentem na lineární přímce času místo jako neomezené hluboké pole „bezčasého“ vědomí, ve kterém se nachází všechny časy, minulé, aktuální, budoucí i alternativní. Obecná všeobecně zakořeněná nevědomost ohledně času spočívá v jeho chápání jako lineárního pohybu vpřed, jakéhosi pokroku či progresu místo hlubiny pole vědomí, ve kterém my i vše, co je a může být spočívá, vyvstává a opět zaniká. Současná dezinformační věda nás dokonce natolik indoktrinovala, že si převážná část samostatně nemyslící populace myslí nejen, že čas je lineární pohyb vpřed, ale že čas vznikl v okamžiku „velkého třesku“ stejně jako celý vesmír, který se od té doby „vyvíjí vpřed“ a dokonce i ví, před kolika „miliony“ lety k tomu došlo, a to za situace, že v ten okamžik nebyl čas!!! Je zajímavé, že lidstvo je dnes již natolik otupělé a hloupé včetně elitních vědců, kteří jsou stále adorováni jako autority, podobně jako církevní autority ve středověku, že si tohoto naprostého filozofického a vědeckého nesmyslu nikdo dosud nevšimnul!? Bohužel tato zlá nevědomá přesvědčení přinášejí jednotlivcům a lidstvu jako celku velkou míru utrpení a nesvobody. Mé poukazování na tyto nevědecké bláboly a omezené žití lidí, takto vnímajících a myslících, je nicméně neslyšeno, neboť já přece nejsem „úspěšným“ vědcem studujícím vybrané univerzity, nemám vstup do mainstreamových médií a má díla nejsou propagovanými „bestsellery“ na trhu. Ve skutečnosti je zatím pouze jediné: STRACH z přímého dialogu se mnou nad těmito otázkami, neboť by se pravdivost a lež jasně vyjevily a také stud a hluboké pocity viny za své omezené vědomí, které je zdrojem mnohého zlého i přes naše přesvědčení, jak jsme dobří, jak jsme duchovní a jak jsme úspěšní. Nicméně připustit, že se „celý svět“ mýlí a KRUTINA ze Šitboře komunikuje PRAVDU (nikoliv má pravdu) se v době relativizace pravdivosti v liberálním klimatu zřeďuje na pouhý můj osobní názor bez naslouchání, a tedy vyhnutí se doteku pravdy tzv. „na tělo“.
Bez toho, aniž bychom si dopřávali čas k tomu být vědomý všeho, čeho si je třeba v daném okamžiku být vědomý, stáváme se přetíženými, unavenými, stresovanými, depresivními nebo nemocnými vším, čím jsme byli natolik uspěchaní, že jsme si nedopřávali čas být vědomý. Bez tohoto vzetí si času zpět, redukujeme své vědomí pouze na další věc, kterou máme udělat nebo říct, nebo na kterou máme reagovat. Redukujeme tak své bytí na konání či dělání. Tím současně redukujeme svůj život pouze na sérii akcí rozložených podél dvourozměrné lineární časové přímky. Současně navíc přesně takto většina nevědomých lidí nejen žije, ale i chápe čas jako takový, jako lineární posloupnost, pokrok, progress běžícího času okamžik po okamžiku – což je jedním z nejomezenějších přesvědčení, které jako lidstvo chováme. Redukujeme tak prožívaný přítomný okamžik na pouhý bod na časové přímce a samotný čas na zdánlivě prázdný prostor mezi jedním bodem okamžiku a druhým bodem okamžiku – prostor, který jsme si zvykli či se stali doslova závislým na jeho využívání a zaplňovánínejrůznějším konáním či děláním, ať už ve formě mluvení nebo jednání, zaměstnání nebo zapojení se do tzv. „volno-časových zábavných aktivit“. Nakonec se nám v tomto modu žití i „meditace“ či „spirituální praxe“ stává něčím, co je třeba dělat v určitém čase k našim dalším podobám dělání – například prostřednictvím různých dnes na trhu dostupných forem ezoteriky, meditačních kurzů či forem tělesného protahování, kterému se dnes říká „jóga“, které pouze více či méně nezdravě substituují meditativní rozšiřování a zvyšování intenzity, pružnosti a pohyblivosti či mobility vědomí, kterou učí jóga vědomí v rámci Životní filosofie a praxe vědomí.
V současném naprosto nemoderním a zaostalém světě, je to právě dělání, které dominuje nad bytím-vědomý, protože všechny aktuálně vládnoucí ekonomické mocnosti tohoto světa se doslova „spikly“ (konspirují), aby nás za každou cenu neustále zaměstnávali tím či oním a udržovaly zaměstnané (busy) za každou cenu – ať už jako zaměstnance či jako zaměstnavatele a v neposlední řadě tím, že nás nutí prodávat naše chybějící vědomí času zaměstnavatelům či bohům „zisku“ a „úspěšnosti“, jejichž jediným zájmem (ať se tváří jakkoliv a ať o své zaměstnance jakkoliv pečují nejrůznějšími tzv. „benefity“) je tento náš čas co nejvíce využít a učinit ho ještě více „produktivnějším“ k ještě větším ziskům. Tak v zájmu této kapitalistické protestantské ne-lidské a člověku nedůstojné „etiky“ lidské bytosti ničí jedna druhou a Zemi jako takovou. Stará protestantská pracovní etika se svým slavným příslovím – „zahálka je ďáblův polštář“ či „ďábel dělá práci nečinnýma rukama“ – je v nás natolik vštípena, že samotná zahálka či nečinnost nakonec musí být náhradně vyvolána buď onemocněním (kdy prostě nejsme práce schopní) nebo užíváním nejrůznějších drog a veškerý volný čas, kterého se nám již tak málo dostává, musíme využít k zabavování se, tedy opět k dělání něčeho – i kdyby jenom toho užívání nejrůznějších drog (nejen drog jako takových, ale TV, sledování filmů, hraní video her a pod.) nebo k tzv. „relaxačním“ či „zábavovým“ aktivitám či nejrůznějším podobám tzv. „společenských povyražení“, které buď nevyžadují žádné vědomí, nebo při kterých veškeré vědomí navíc naopak ztrácíme. Tímto způsobem opravdu „ďábel“ skutečně dělá svou práci skrze nečinné ruce či lenost a zahálku a zajišťuje, že i když lidé tzv. nepracují či nejsou v zaměstnání, stále něco dělají (i kdyby to bylo pouze sledování TV, či hraní PC her), a stále si nedovolují a neumožňují dávat si čas jen být – být vědomý.
Pouze tím, že si každý z nás vezme a dá čas k tomu být vědomý, což vyžaduje revoluční změnu způsobu bytí a vztahování, může se otevřít širší prostor vědomí – prostor, který nám, stejně jako jasný a prázdný prostor obklopující věci, umožňuje meditovat, vnímat věci v celistvé perspektivě a kontextu našeho celého života a přinášet tak nové poznatky a vhledy o jakýchkoliv otázkách, obavách nebo pocitech, které nás aktuálně oslovují či se nás dotýkají. Pouze z takového širšího, prostornějšího a rozsáhlejšího pole vědomí mohou lidské bytosti dospět k hlubším, promyšlenějším rozhodnutím a najít tak zákonitě lepší praktická řešení osobních, ale i světových či globálních problémů v jakékoliv dimenzi lidské zkušenosti a života. A v neposlední řadě pouze z tohoto rozšířeného a prohloubeného pole vědomí se můžeme začít vztahovat k ostatním lidským bytostem meditativním a skutečně vědomým způsobem – a tím dosáhnout léčivé transformace ve všech našich mezilidských vztazích. Pak nejsme nucení vyhledávat nejen psychology, psychiatry a jejich drogové koktejly, ale ani nejrůznější New Age podoby esoterického léčení všeho možného, neboť všechny nemoci jsou nemocemi našich vztahů a způsobů vztahování omezených právě nedostatkem času být vědomý.
Veškerá časem-plýtvající nerozhodnost, špatné hospodaření, špatný management, špatná vláda, špatné rozhodování a špatné zacházení s ostatními včetně našich nejbližších pramení ze sebe-zničujícího návalu zaneprázdněnosti (busy-nessu) a spěchu (který stojí za oním „ú-spěchem“), který charakterizuje naši současnou globální ekonomickou kulturu. Jedná se ve skutečnosti o zcela ne-lidskou kulturu vynucené ekonomické povinnosti („zaměstnanosti“), která ale v konečném důsledku nakonec činí jedinečné vědomí, potenciál a kreativitu každéhozúčastněného jednotlivce více či méně zcela ne-zaměstnanou či pod-zaměstnanou. Hodnota, kterou naše globální kapitalistická ekonomická kultura přikládá aktivitě, rychlosti a zaneprázdněnosti (ekonomické činnosti či podnikavosti), popírá a z principu neumožňuje čas potřebný pro meditativní a vědomé rozhodování, ale tímto způsobem navíc také zpomaluje či zcela blokuje skutečně vědomé, promyšlené a efektivní jednání, činnosti a akce. Za touto ne-kulturou se skrývá hluboce zakořeněný strach – STRACH z širšího a hlubšího vědomí samého a v neposlední řadě z toho plynoucího bezprostředního uvědomění si „na tělo“ všech způsobů, jakými lidské bytosti ničí jedna druhou a společně Zemi jako takovou právě díky této „moderní“ současně vládnoucí „kultuře“. Její adorace a vyznávání jejích pseudohodnot jako je „úspěšnost“, „zisk“, „efektivita“ apod., je největší nemocí dneška plynoucí z nedostatku vědomí.
Výsledná globální krize a bod zlomu v čase, kterému nyní čelíme, nám říká, že je nejvyšší čas, aby se lidstvo stalo více vědomé, že je nejvyšší čas na kulturní revoluci ve vědomí – takovou, která nebude založena jen na „zpomalení“ všeho co děláme, ale zejména na kultivaci zcela nového způsobu vědomého prožívání a jednání, žití a vztahování, myšlení a cítění. To nicméně vyžaduje nové formy vzdělávání ve vědomí ve všech oblastech života a poznání – a nejen vzdělávání ve faktech (spíše dezinformacích) nebo dovednostech určených pro pracovní trh, jak nabízejí naše aktuální školní a akademické instituce. Především to vyžaduje zcela nové chápání vědomí jako takového, jako něčeho podstatně odlišného od pouhého vědomí „něčeho“ či schopnosti uvědomovací, jak nás přesvědčuje a dezinformuje aktuální věda a psychologie. Existuje vše, co prožíváme a zakoušíme, tedy vše, co se v nás a ve světě děje či probíhá. A pak také existuje samo vědomí všeho, co se děje či probíhá vně a kolem nás – vědomí všeho, co prožíváme. Toto vědomí – vědomí „jako takové“ či „ryzí polní vědomí“ – je to jediné, co může osvobodit lidské bytosti od pouta k čemukoli, čeho si jsou vědomy či co vnímají. Právě tento druh vzdělávání je nutné kultivovat a podporovat, aby se stal součástí hlavního proudu. Je až s podivem, že nikdo nemá odvahu právě toto vzdělávání podporovat či jenom vůbec komunikovat, jak je nanejvýše potřebné a aktuální.
Vědomí jako takové není produktem mozku, ani ohraničeno či uzavřeno našimi těly, ani pouhým osobním vlastnictvím jednotlivců nebo skupin. Vědomí samé či vědomí jako takové má v podstatě neohraničený a univerzální charakter pole. Je to samotný „transpersonální“ či „transcendentální“ rozměr našeho „běžného vědomí“. Vědomí jako takové přesahuje jakoukoliv identitu či totožnost – stejně tak přesahuje všechny skupinové identifikace a totožnosti – sociální a ekonomické, etnické a politické, kulturní a náboženské. Vědomí samo o sobě je podstatou božství – jediného a nedělitelného. Proto každý, kdo kultivuje vědomí, pracuje nejen pro své vlastní blaho, ale i pro blaho světa – světa, jehož všechny neduhy pramení právě a výhradně z nedostatku vědomí, a proto žádný z těch mnohých neduhů světa nikdy nelze vyléčit jakoukoliv politikou, ideologií či psychologií identity natož skrze peníze a finanční blahobyt. Pokud se někdo právě o to snaží, ve skutečnosti se nejen zcela míjí cíle, ale ve skutečnosti v této své zdánlivé pomoci světu a druhým, jenom touží po své osobní moci a uspokojení, tedy po-moci, jenom si to nechce zatím při-pustit či při-znát.
Ztotožnění s omezujícími způsoby prožívání sebe sama, ostatních lidí a světa je doslova vyjádřena v samotném používání jazyka a řeči – je z něj čitelná. Například místo toho, abychom byli vědomím určitého pocitu, jako je hněv nebo smutek, tedy byli vědomi prožívání smutku či hněvu, říkáme „jsem naštvaný“ nebo „jsem smutný“ či „jsem úspěšný“. Místo abychom si byli vědomi, že máme určitou myšlenku nebo pocit ohledně nějaké věci, události nebo osoby – například myšlenky, že „ten či onen je hajzl“, „tato událost nastala tak či tak“ – tak se s pocity vyjádřenými v našich myšlenkách ztotožňujeme natolik, že bereme jako „fakt“, že „ten či onen JE hajzl“, či že „daná věc se stala tak či tak“, a nikoliv pouze jako myšlenky, které „máme“. V důsledku tohoto ztotožňování se s omezeným způsobem prožívání a myšlením něčeho nebo někoho naše myšlenky a pocity přestávají být pravdivým a autentickým vyjádřením všeho, čeho si je možné být vědomý ve vztahu k dané věci, události nebo osobě – a znemožňují nám je prožívat jiným než tímto zafixovaným způsobem ve ztotožněním s nimi. Pak jakýkoliv dialog, debata či diskuse s takto postiženým jedincem není z principu možná. On má přece „svůj“ názor, „svůj“ pohled na pravdu a ty si měj „svůj“. Ztotožňováním se s pouhým „textem“ našich myšlenek a pocitů, uzavíráme své vědomí před celým zkušenostním kontextem – širším polem, ve kterém nejen naše myšlenky a pocity vznikají, ale i veškeré události a druzí lidé, o kterých přemýšlíme. Omezováním vědomí širšího kontextu našeho prožívání – neuvědomováním si toho, kolik toho dalšího je možné zakoušet ve vztahu k jakékoliv věci, události nebo osobě či skrze ně – omezujeme současně také prožívaný „text“ našich vlastních životů a našich vlastních vztahů. Pokud kontextový prostornašeho vědomí není tímto povrchním „textem“ plně obsazený – pokud jím nejsme plně zaujati– cítíme se prázdní a potřebujeme ho naplnit nějakou další novou akcí, novým zaměřením pozornosti nebo emocionálním dramatem (ať už v sobě samých, nebo prostřednictvím televize či filmu, či právě novým děláním a zaměstnáváním se nejrůznějšího druhu).
V tom spočívá začarovaný kruh, ve kterém jsou jednotlivci a jejich vztahy svázány a poutány. Neboť všechny ty věci, pro které jsme si nedali čas a prostor k tomu, abychom si jich byli vědomi v daném okamžiku, se v čase kumulativně hromadí – a způsobují nám stres, únavu nebo nemoci, a dovádějí nás do bodu, kdy je musíme buď tlumit nebo potlačovat, nebo nás nutí na ně impulzivně reagovat nebo je „prožívat“ nevědomým, emocionálně reaktivním a dramatickým způsobem. Pokud nežijeme meditativním způsobem bytí – nedopřáváme si čas ani na to, abychom byli plně vědomý, jak sami sebe prožíváme, skončíme ve světě, ve kterém skuteční lidé nemají čas jeden na druhého. Místo toho jsou naše životy redukovány na lineární sérii emočních dramat – prokládaných a kompenzovaných obdobími bezproblémového, nicméně ale chudého či ubohého prožívání, nezávisle na tom, co děláme či co vlastníme. Tak nemáme čas na sebe ani na druhé, protože si prostě nedáváme čas na to, abychom byli vědomí. Čas sám o sobě pak měříme čistě kvantitativně a takzvaný „kvalitní čas“ je vnímán jako něco, co může být pouze „vytvořeno“ v určitých časech, spíše než jako naše vrozené právo jako bytostí – jako nekonečný časoprostor vědomí, který lze otevřít kdykoli, v každém jednotlivém okamžiku našeho života.
„Být vědomý“ znamená nejen být vědomím našich myšlenek, ale také současně vědomím všech bezprostředních tělesných dimenzí našeho prožívání – našeho tělesného pocitu všeho, co je přítomno nebo se děje v nás a kolem nás. Znamená to také věnovat pozornost samotným prostorům, vnitřním i vnějším, v nichž prožíváme sebe i ostatní, myšlenky i věci. Neboť tyto prostory, kterých si můžeme být více vědomí, nejsou prázdné. Věnováním pozornosti vědomí těchto prostorů docházíme k prožívání samotného prostoru, vnitřního i vnějšího, jako něčeho singulárního – jako singulárního jednotného pole ČASO-PROSTORU samotného vědomí.
Prostor a čas vznikají z časoprostoru,
který je prvotnější.
Moderní člověk musí v první řadě najít cestu zpět
do plné šíře prostoru vlastního jeho podstatě.
Martin Heidegger
Být vědomý také znamená naučit se cítit, že přebýváme či spočíváme ve vědomí stejným způsobem, jakým přebýváme a spočíváme v nekonečnosti prostoru. Kdykoli přestaneme vnímat a cítit prostor, jak v nitru, tak kolem nás, zmenšujeme či omezujeme prostor vědomí, ve kterém přebýváme či bytujeme. Kdykoli ztratíme své vědomí v myšlenkách, pocitech či každodenních činnostech, kterými se zaměstnáváme místo, abychom věnovali naopak pozornost vědomí všeho, co prožíváme kolem i v nitru nás, a kdykoli dovolíme své pozornosti jen tak poletovat od jedné myšlenky nebo činu, jednoho úzkého zaměření vědomí k jinému, ztrácíme cit většího a prostornějšího časoprostoru či cítícího pole vědomí, ve kterém jedině můžeme skutečně přebývat či „být“.
Takzvané „meta-kognitivní vědomí“ – přesahující intelektuální i zkušenostní poznávání – není pouhým heslem nebo prostředkem „terapie“ pro ty, které šílený svět dohání k zoufalství nebo šílenství. Vědomí totiž není v principu jen nej primárnějším způsobem poznávání. Je také jediným možným způsobem obnovení lidské důstojnosti pro nás všechny v našem hledání rozumného, život a vztahy o-boha-cujícího a zdravého způsobu „bytí-v-čase“ a „bytí-ve-světě“ – skrze dávání si času k tomu být vědomý – a spočívání v tomto vědomí a bytím tímto vědomím samým.
