Modlitba a náboženství

Na začátku je cesta nejtěžší. A dál… dál je ještě těžší. :)))
Evžen Štekl

I.

Podíváme-li se na současnou, aktuální geopolitickou mapu světa, a překryjeme-li ji s mapou náboženství, zjistíme, že se do značné míry nejen oblastmi, ale i jednotlivými státy překrývají a shodují. Proč? To je na první pohled zřejmé. Náboženství a politika se v minulosti vyvíjely souběžně a mnohdy dokonce jednotně. Dodnes na mnoha místech světa a v jednotlivých státech hovoříme například o státním náboženství, jinde o sekularizaci státu. 

V rámci západních náboženství zaujímá jedno z prvořadých míst modlitba. Náboženství není synonymem modlitby. Institut modlitby je mylně podřazován pod náboženství, avšak modlitba sama o sobě může být formou nebo předstupněm, přípravou, samotného duchovního úsilí bez nutnosti vazby na ten-který náboženský směr. 

Modlitba je v obecném slova smyslu obracení se k vyššímu ideálu, bytosti, Bohu nebo jiným uctívaným silám, s cílem navázat kontakt, vyjádřit svou víru, děkovat, prosit o pomoc nebo jen prožívat spojení a vnitřní klid. Může mít formu rozhovoru, ale i tichého naslouchání nebo kontemplace, a může zahrnovat verbální formulace, myšlenky, gesta i specifické postoje těla. Podle Terezie z Ávily „modlitba je rozhovor s Bohem. Modlitba je setkání s Bohem.“¹ „Každá modlitba zpřítomňující Boha se stává epiklezí (vzýváním Ducha svatého). Stejně tak znamení kříže, mešní orace a v širším smyslu všechny svátosti a svátostiny.“²

Modlitba je formou kouzla, je to evokace, magický rituál, jímž si přivoláváme, dovoláváme se určitých mocností, pomocí nichž měníme nebo hodlám měnit iluzi projeveného osvěta. Modlitbu můžeme rozdělit na prosebnou a děkovnou. Prosebná modlitba je užívána častěji. Jmenujme například modlitbu za zdraví, prosperitu nebo třeba i světový mír. Ale neměli bychom zapomínat na sílu modlitby děkovné. Právě její užití je mnohem účinnější i ve fázi prosebné než samotné prosební modlitby. A to je pak teprve ta správná síla!

Další souvislost, jíž bychom hned na začátku měli zmínit, je vztah náboženství a víry. Víra sama o sobě ještě není náboženstvím. Je to osobité, individuální vnímání určité části světa či jeho celku ve vztahu k jeho předpokládané transcendentní podstaty Všehomíra. Je to pouze záležitost jednotlivce. Můžeme tedy spíše mluvit o spiritualitě, jejíž hlavním znakem je její individuálnost. Pokud ovšem více jednotlivců nejen sdílí stejnou ideu, víru, která je tak mnohdy i hierarchicky organizovaná, a vytváří společenství, či společnost, můžeme mluvit nejen o náboženství s jeho institucionalizovanou religiozitou, ale také právě o politice. Přesvědčení o možnosti vymanění se z iluze je zpočátku také vírou. Lze obecně říci o všem na tomto světě, že aby to bylo účinné, je nutno tomu věřit.

II.

Jestliže z gnostického hlediska nebereme v úvahu antiku a její politické systémy, musíme konstatovat, že v Evropě se politika oddělila od náboženství na konci středověku a vytvořila sekularizovanou společnost dnešního „českého“ typu s tím, že náboženství do politiky pořád ještě patří. Bohužel!

Nicméně je otázka, zda je to tak správně. Pokud je víra niterným vztahem člověka a jeho hledání podstaty ryze individuálním prožitkem, patří tedy do společnosti nebo by měla být zachována „v skrytu duše“, za dveřmi domu apod.? Na tuto otázku není snadná odpověď. Ale ať už je to tak nebo tak, právě i toto šíření – obrazně řečeno ode dveří ke dveřím – je více než sporným.

Je jistě zajímavé, přihlédneme-li k historii meziválečné ČR, kdy jsme patřili, ostatně jako mnohokrát v historii před tím, k národu s nejpestřejším a nejvíce rozšířeným spektrem náboženských aktivit v Evropě, kdy například Spolek praktických mystiků Psyché měl „až desetitisíce příznivců“, ³ a kdy právě tyto veřejné aktivity vedly k značnému zvýšení nenávisti a následných represí ze strany sousedního státu v roli uzurpátora, jehož politický systém vycházel z podobných základů. Tyto však byly členěny do tajných, veřejnosti nepřístupných lóží, pro něž byla podobná aktivita profanací a nutně musela být eliminována. Proto naši náboženští představitelé prodělávali výslechy, mučení a končili v koncentračních táborech. Co však vyšetřovatelé hledali? Nejspíš, vedle požadavku spolupráce předpokládali stejnou organizovanou strukturu, jakou měli oni sami. Avšak typicky germánská disciplinovanost se u nás do takové míry neprojevila a ony veřejné a polo veřejné spolky nebyly řízeny žádným utajovaným třetím (tajným) stupněm v pozadí. Zde tedy vedle náboženské svobody narážíme na svobodu slova a vyznání – na nebezpečí spojené s uveřejňováním svého názoru, s odhalováním svého nitra na veřejnosti.

Dalším momentem pak je tvrzení, že pokud se víra a její projevy dostanou do společnosti, již se nebude jednat o skutečnou, čistou spiritualitu, neboť se tím lidé, společnost, dav, začne bavit (Štekl 1994, 2019, 109). Bude to pro ně druh či způsob zábavy, jímž naplní svůj volný čas. Mizí tak onen niterný vztah k transcendentnu a vzniká vnější, vytvářející vztahy, hierarchii moci, a tím i utváří společnost. Pokud jej necháme dále rozvíjet a hierarchizovat dostaneme opět politiku. V souvislosti s tímto však současně také můžeme spatřovat jeden ze způsobů motivace k šíření, a sice módnost. Ačkoli např. původní přijetí křesťanství slovanskými kmeny mělo spíše politický charakter vzhledem k okolním křesťanským autoritám (pro české kmeny pak byl dle Třeštíka⁴ uplatněn i „kulturní šok“ při kontaktu s Franskou říší a následná dobrovolná christianizace ještě před Cyrilometodějskou misií, v rámci kmene pak mohlo jít právě o onen aspekt módnosti.

Politický charakter přijetí nového náboženství a zavržení starých kultů je všeobecně známý i doložený historickými záznamy, neboť vedle náboženské stránky z ní plynuly mnohé politické a vojenské výhody. Vznikaly tak nové svazky a do jisté míry se začala utvářet i mezinárodní politika. To ostatně mohl být důvod přijetí křesťanství českými knížaty, a jak také víme, i misie Konstantina a Metoděje, kteří, jsa pozváni na naše území, měli za úkol omezení vlivu západních kněží (v té době většinou irských a skotských misionářů, možná právě pro blízkost původu zdejšího lidu se zbytky keltských prvků).

Ačkoli není doloženo, že by tato misie nějakým způsobem byla podpořena mečem (přeci jen křesťanství u nás v té době již bylo a koexistovalo společně s původními kulty), nebylo to v té době nic neobvyklého. Názorným příkladem může být šíření křesťanství mezi polabské Slovany (Obodriti a Lutici) v polovině 12. století, kdy Jindřich Lev a Albrecht Medvěd využívali křesťanství jako nástroj pro rozšíření své moci, vlivu a získání nových území. Tedy nikoli pro náboženství jako takové, ale jen jako záminku k šíření svých politických zájmů. Dalším důvodem a také důvodem podpory ze strany lidu bylo přelidnění úrodných území severního Německa.⁵

Podobná situace pak nastala například s koncem feudálního řádu, průmyslovou revolucí a novou méně či nekvalifikovanou pracovní silou, jež si musela hledat životní prostor v zámoří, často právě pod zástěrkou šíření náboženství. Křesťanství se tak především ve slovanských zemích šířilo „shora“ v souvislosti se vznikem státních útvarů a jak uvádí Třeštík,⁶ a před ním již i Palacký, mohlo zapříčinit zachování nového národního státu. Historické prameny mluví také o další možnosti šíření především křesťanství – spočívá v nátlaku jako oficiálním a často užívaném způsobu šíření. To spočívalo ve změně řádu a způsobu života s tím, že nebyl slučitelný kontakt křesťanů s pohany. Pohanům nebylo dopřáno jinak obvyklých věcí, jako je společné stolování s křesťany nebo i samotné použití stolu. Byli nuceni jíst na zemi apod.⁷ Podobně se i dnes chovají muslimové. Jako příklad nám poslouží případy nemuslimského služebnictva, které v tamních zemích nemá nárok spát na posteli apod. Tento navenek nesoucitný trend byl a je charakteristický pro všechna západní náboženství (judaismus, křesťanství i islám) i jejich novodobé sekty a obdoby.

III.

Jednou z univerzálních metod kontaktu či rozhovoru s „vyšší mocí“, je právě modlitba. Ačkoli je to praxe doporučovaná v mnoha náboženských systémech, lidé současnosti se jí neoddávají tak často, a tak kvalitně, jak by mohli. A přitom má tato v jejich náboženstvích zcela zásadní význam. Ano, ale také je třeba zdůraznit, že např. mnozí katoličtí kněží nedoporučují praktikovat modlitbu svévolně, ale pouze při jimi vedených obřadech. Stávají se tak nezbytnými prostředníky mezi Bohem (duchovnem) a jednotlivcem, a přitom tak naplňuji Ježíšova slova, „sami do Božího království nevcházíte, a těm, kteříž by vjíti chtěli, vcházeti nedopouštíte.“⁸

Stejně tak zakazují bezděčné, svévolné opakování modliteb. Tedy opět bez jejich pokynu, přítomnosti či obřadu a obřadnictví. A přitom, je to obvykle první meditační praxe, s níž se hledající nejen na Západě setkává ještě před tím, než hledat začne. Ostatně právě ten moment začátku hledání je charakterizován poznáním, či přinejmenším tušením, že k vysvobození nestačí víra, a člověk se tak stává z věřícího gnostikem. Ale právě díky tomu může v budoucnu dojít poznání, poznat. 

A když bys se modlil, nebývej jako pokrytci. Obyčej zajisté mají, v školách a na úhlech ulic stojíce, modliti se, aby byli vidíni od lidí. Amen pravím vám, žeť mají odplatu svou.
Ale ty když bys se modlil, vejdi do pokojíka svého, a zavra dvéře své, modliž se Otci svému, kterýž jest v skrytě, a Otec tvůj, kterýž vidí v skrytě, odplatí tobě zjevně.
Modléce se pak, nebuďtež marnomluvní jako pohané; nebo se domnívají, že pro tu svou mnohomluvnost vyslyšáni budou.
Nepřirovnávejtež se tedy jim, neboť ví Otec váš, čeho jest vám potřebí, prvé než byste vy ho prosili.⁹

Jinými slovy, modlit se, resp. meditovat, by měl člověk sám o samotě, ve skrytu (nitra), nedávat to na odiv, nechodit s tím do společnosti, nemodlit se společně s jinými, nepoužívat mnoho slov, ani superlativ. Pokud tedy člověk vnímá touho po Bohu, Pravdě, Poznání, Osvícení či prostě vysvobození a nemá k dispozici Mistra ani konkrétní učení či meditační praxi, může se chopit právě modlitby (či na Východě mantry), s jejíž pomocí si doslova vymodlí nejen možnost nastoupit cestu, ale její úspěšné projití a dosažení vysvobození. Navíc praxe „bezděčného“ opakování modlitby je již samo o sobě mantrou. Ano opakovaná modlitba je či může být mantra, ale mantra nemusí být modlitba. 

Síla modlitby se skrývá také, a právě v obsahu jejího sdělení, tedy slov modlitby. Zde bychom mohli vzpomenout na spor Weinfurter vs. Griese o mantru.¹⁰ Tito dva velikáni prvorepublikové československé duchovní scény se přeli o to, zda je podstatné význam mantry, jak říkal Weinfurter, nebo její zvuk, jak říkal Griese. Oba měli pravdu. Ale to si již může každý vyzkoušet a ověřit sám.

Na tomto místě je nutno uvést jinou paralelu, a sice že zvuk je důležitý pouze při vyslovování nebo zpívání mantry nebo modlitby. To de facto znamená jejich využití při výdechu. Existuje ovšem způsob užití s nádechem, kdy nedochází k vyslovování, ale důležitost se přenáší na její význam a jeho transformaci těla skrze přijímání modlitby s nádechem. Právě takový způsob učil Ignác z Loyoly s tím, že doporučoval vdechovat jednotlivá slova, resp. krátké úseky modlitby. Vyslovoval tedy modlitbu pouze v duchu (v mysli) a pouze při nádeších.

I proto je důležité vybrat si správnou modlitbu. Jednu modlitbu, či mantru, není třeba více. Pokud si vyberete, dostanete, jednu modlitbu, kterou se pak modlíte prakticky stále, získává tato na síle a s její praxí sílí neustále dál. Jak se dá či má zvládnout praxe modlitby, která je tedy de facto mantrou, krásně popisuje Bo Yin Ra v Knize o živém Bohu (1991).

Modlitba je záležitost niterná. Praktikovat je ji nutno individuálně, ať už s vyslovováním nebo v duchu, a nejlépe stále. Jiní pak při zpětně běžném introspektivním pohledu zjišťují, že k  výše popsanému v minulosti dospěli sami, samovolně či výchovou. A ač se jednalo třeba jen o jisté časově omezené období v jejich životě a vývoji, bylo nezbytné a podstatné pro jejich pokrok a nalezení Cesty, čímž dokazují pravdivost výše pospaného. 

Množí se řady těch, kteří neměli náboženskou výchovu nebo nábožensky aktivní předky, kteří by je k tomu vedli. To ovšem není v žádném případě překážkou. Je pravdou, že důvodem použití a výuky modlitby je víra a náboženská příslušnost k určitému náboženství, jeho části, církvi, škole apod., ale absence tohoto nevylučuje užití modlitby na duchovní cestě. Ba právě naopak. Je totiž nutno si uvědomit, že duchovní cesta začíná až za náboženstvím. Samotná příslušnost k náboženskému směru, a dokonce ani samotná víra v podobě, v jaké je nám v posledních staletích církvemi a jejich hodnostáři předkládána, není duchovní cesta a bohužel ani duchovní praxe, ač je nám to mnohdy pod tímto názvem vnucováno. Teprve zřeknutím se, vzdáním se náboženských představ se dostáváme na duchovní cestu. Resp. obráceně – když se dostáváme na duchovní cestu, zříkáme se náboženských představ. To platí oběma směry. Doslova.

Sám Fráňa a po něm i Evžen často zdůrazňovali, že „duchovno na veřejnost nepatří,“ jindy říkali, že „mystika nepatří do spolku (nebo že se nemá dělat ve společnosti). Na pozadí této společenské mystiky se jasně projevuje fakt, že se tito „mystikové“ vlastně baví a nemá to tudíž nic společného s opravdovou, hlubokou vnitřní prací na sobě“.¹¹ Jde o to, že potom se z něj stává buď zábava nebo politika. Ale právě to je mimo jiné obrazem současných církví, církevních společností, duchovních center, meditačních center, jógy atd. atd.

Mohlo by se tudíž zdát, že je vlastně lepší vycházet z ateismu, ale právě ona příslušnost k náboženství, náboženská výchova a nábožné smýšlení v minulosti, před nastoupením duchovní cesty nás naučí mravním základům, přináší mravní předpoklady a jejich znalost a na duchovní cestu de facto připravuje, a to bez ohledu na fakt, že právě náboženství (coby organizovaná, institucionální religiozita) mohou za mnohá příkoří a utrpení lidstva.

Žijeme ovšem v době, kdy v Evropě, především v Českých zemích (v podobně obrovské míře snad jen v oblasti někdejší NDR) dochází k úbytku věřících především u velkých tradičních církví, přibývá těch, kteří uvádějí „bez vyznání“ a těch, kteří víru odmítají uvádět jako příliš osobní údaj, ale současně mírně vzrůstají počty lidí hlásících se k novým náboženským hnutím, jako je např. buddhismus. Z toho vyplývá, že dochází odklonu od institucionální, ceremoniální, religiozity a příklonu k novým náboženským hnutím, a především k osobní spiritualitě. A právě ona individuální, osobní spiritualita je vhodnou volbou pro duchovní cestu.

IV.

Začátky jsou nejdůležitější, říkával Mistr Evžen. Proto je důležité, jakou praxí začínáme. K té se pak také budeme neustále vracet. Ale kdy duchovní cesta začíná? Na to není jednoznačná odpověď. Pro někoho to může být prvním okamžikem setkání s duchovní praxí, pro jiného až po letech hledání a zkoušení různých meditačních technik. Jednoznačné ale je, že tento okamžik nastává tehdy, když to člověk vezme skutečně vážně! Když se rozhodne vybranou nebo nalezenou cestou dojít do samotného konce duchovní cesty, k poslední a nejvyšší metě lidství – k osvícení, svobodě.

Podle Evžena a Učení Fráni Drtikola je tímto okamžikem přijetí a započetí s praxí cvičení čakramů a bdění. Dle Fráni (zaznamenáno 25. 1. 1939) je cvičení čakramů „nejkrásnější metoda k ovládnutí myslícího principu. Etika ovšem musí jít s sebou. Celý den se musím dle toho řídit. A ne chvíli v té koncentraci se dělat dobrým a celý den pak samé lumpárny.“¹² Ano, je to krásná, rychlá, ale také nebezpečná cesta. K jejímu zvládnutí potřebujeme „velikou trpělivost, velkou vytrvalost a velkou odvahu“ .¹³ Kdo jednou začne se skutečnou vnitřní duchovní prací sám na sobě, kdo nastoupí duchovní cestu, již nikdy ji neopustí. I kdyby s praxí skončil, je svým životem znovu přiveden zpět k ní. Ten okamžik rozhodnutí se pro dosažení osvícení, nirvány, vysvobození je obdobou mnišského slibu dávaného Bohu…

Tomu však obvykle předcházejí roky, a mnohdy i celé životy, které nás mají na tento okamžik, a nejen na něj, ale i na úspěšné projití celé cesty a jejích nástrah připravit. Důležitou etapou je morální úsilí o zlepšení bytosti, obvykle spojené s náboženským zaujetím, jak uvádíme v textu autora Morální předpoklady. Zde je podstatné, že toto úsilí člověk zaujme dobrovolně a rozhodne se pro něj sám. Avšak již během této doby může člověk urychlit svou proměnu, urychlit svůj duchovní postup, vývoj.

Také autor těchto řádek, než přišel ke svému Mistru Evženovi poté, co si ho Mistr zavolal, mě za sebou léta praxe bdění (sati), ale také manter a modlitby. V té době již měl usazenou hadí sílu nad hlavou a prožitá mystéria ukřižování, mystické smrti i zmrtvýchvstání. Mohl tak vidět souvislost mezi křesťanstvím a buddhismem. Dokázal pomocí buddhismu popisovat nejen existenci, ale i důvody těchto mystérií, počínaje stigmatizací a konče nanebevzetím, jež tradiční buddhismus nazývá jinak a považuje za esoterní, tajné a některé jeho školy i do jisté míry za nadbytečné. Mistr Evžen v legraci říkal těm se stigmatizací, že jsou obrněni křesťanstvím. Avšak nakonec bude nutno vzdát se všeho. I těchto věcí stejně, jak to ve své době učinil i Mistr Evžen.

Autor měl při příchodu k Mistrovi za sebou klášterní léta u Premonstrátů, ale už tam vykonával buddhistické a taoistické meditace. Netrval na jediném možném náboženství či víře. Spolubratři jej toho času varovali, aby o tom hlavně neříkal děkanovi, který by to nikdy nepochopil. A v tom byl právě ten rozdíl – mezi zvídavou, filosofickou formou víry s připuštěním možnosti omylu a pochyb a slepou vírou někdejšího děkana, ale i řady jiných… Jenomže ona pověstná „živá víra“ po té filosofické teprve následuje, bez ohledu na náboženský původ Východu a Západu či ateismus.

V.

Každé náboženství, ač může pomáhat v začátcích, je samo o sobě negativním jevem a na duchovní cestě nakonec i překážkou. Ostatně, lpění na pravidlech a obřadech (sílabbata-parámása) patří do desatera „pout“(saňňódžana), jimiž tvorové jsou připoutáni ke koloběhu života,¹⁴ a je součástí první trojice pout, jichž se učeň – sótápan – zbavuje vstupem do proudu.

Mizí tři pouta: blud „Já“, pochybovačnost a lpění na pravidlech a obřadech.¹⁵ Zatímco blud „Já“, ve smyslu mylného předpokladu existence na těle nezávislého nebo naopak závislého „Já“ a pochybovačnost (především o své životní cestě) jsou snáze srozumitelné, u lpění na pravidlech a obřadech se to tak snadné zdát nemusí, protože samo o sobě budí mylný dojem prospěšné ctnosti, která je společensky uznávaná. Lpění na pravidlech a obřadech je proto mnohými přehlíženo, ba dokonce glorifikováno, a brání jim tak ve vstupu do proudu.

Modlitba pojímaná jako mantra přibližuje k Cíli, ať již jej nazýváme Bůh, osvícení, nirvána, Tao, vysvobození nebo jakkoli. Modlitba sama o sobě je již „náboženským“ rituálem, ritem… Ale to neznamená, že bychom ji neměli nebo nemohli vykonávat o samotě, individuálně, bez nařízení kněžími či s nutností jejich přítomnosti. Naopak! Právě to byl původní smysl modlitby.

Jak si ale vybrat modlitbu? Pro ty, kteří měli náboženskou výchovu, nebo byli vedeni svými předky, prarodiči, rodiči k víře v nějaké církvi, je tato otázka dopředu rozřešena. Sami rodiče, kněží nebo církevní texty jim modlitbu již v minulosti předali a naučili.

Ateisté a ti, kteří nevyrůstali v náboženské výchově, ovšem nemusí zoufat. Je nutno si uvědomit, že naše západní kultura je kulturou křesťanskou, lépe řečeno, že ji formovaly podobní náboženské směry – křesťanství katolické, protestantské, pravoslavné, judaismus a určitou dobu i islám. Ani těm, co o sobě mluví jako o nevěřících, tedy tyto kořeny nejsou příliš vzdáleny, a pokud nemají blíže k jiným novým směrům, jež se na naše území dostaly později nebo dostávají v současnosti, jako je buddhismus, taoismus, džinismus, sekty hinduismu a další, mohou sáhnout k osvědčenému souboru textů – Bibli a modlitbě, jež by jim bula nejbližší, si v ní sami najít. Případně je možno navštívit třeba i nejbližší chrám Páně a, vzhledem k tomu, že náhoda neexistuje (či lépe řečeno, nic se neděje náhodou – nic není náhodné), jistě je ta správná modlitba, pronesená či jinak zaznamenaná zrovna, a právě u takové příležitosti, sama osloví.

Pakliže již hledající inklinuje k nějakému směru aktivnímu v našich zemích, je možné najít modlitbu v příslušných náboženských textech, nebo o modlitbu, v případě východních náboženství mantru, přímo požádat. To ovšem platí i pro věřící a nevěřící shora uvedené.

A jak poznáme tu správnou? Buď ji známe ze zkušenosti a minulosti a známe její sílu, nebo nás prostě osloví, zaujme, očaruje. V její sílu totiž musíme být přesvědčeni. Kvůli modlitbě se však nemusíme stát členy náboženství, ač tomu na druhou stranu vůbec nic nebrání. To vše se týká modlitby slovní. Tu můžeme vyslovovat hlasitě nebo i jen v duchu. Je však třeba připomenout, že se stále jedná o přípravnou praxi. Ostatně i v severním buddhismu (vadžrajáně) je předepisována mantra v rámci přípravných cvičení ngondro. Samotný tibetský buddhismus je nazýván mantrajánou – „cestou manter“. Mantru, resp. opakovanou modlitbu, lze účinně užívat do doby, než je člověk schopen plného bdění (sati) jako součást celodenní praxe, ale lze ji užít i poté v případech, kdy se mu zrovna bdění nedaří nebo jako podporu při obtížích v běžně denním životě. Z toho je patrné, že mystika Východu i Západu má podobný postup a obě vedou dál… k modlitbě beze slov. Nejlepší modlitbou je bdění, které vede k nemyšlení – tedy takzvané tiché modlitbě – modlitbě nejvyšší – tedy k meditaci jako takové.

poznámky

1. Terezie 1911, 8, 5 ↩︎
2. Dolista 2002, 53 ↩︎
3. Vojtíšek 2022 ↩︎
4. Třeštík 2008, 297 ↩︎
5. Hrabalová 2006, 146 ↩︎
6. Třeštík 2008 78, 298 ↩︎
7. Třeštík 2008, 93, 301 ↩︎
8. Mt 23, 13 ↩︎
9. Mt 6, 5–8 ↩︎
10. Nakonečný 2009, 335 ↩︎
11. Štekl 2019, 109 ↩︎
12. Doležal 2004, 2018, 137 ↩︎
13. Doležal 2004, 2018, 123 ↩︎
14. Nyanatiloka 2025, 58 ↩︎
15. Nyanatiloka 2025, 57 ↩︎

Literatura

• Biblí svatá, aneb, Všecka svatá písma Starého i Nového zákona: podle posledního vydání kralického z roku 1613. 1924. Praha: Britická i zahraničné společnosti biblické.
• Bo Yin Ra. 1991. Kniha o živém Bohu. Praha: Onyx.
• Doležal, Stanislav, ed. 2004. 2018. František Drtikol: Duchovní cesta, sv. 1. Praha: Svět. 
• Dolista, Jozef. 2002. Věřím v Ducha svatého: Základy pneumatologie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství.
• Hrabová, Libuše. 2006. Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii. České Budějovice: Veduta.
• Nakonečný, Milan. 1995. Novodobý český hermetismus. Praha: Vodnář.
• Nakonečný, Milan. 2009. Novodobý český hermetismus. Praha: Eminent.
• Nyanatiloka. 2025. Slovo Buddhovo. Strakonice: Lux.
• Terezie z Ávily. 1911. Život svaté Teresie z Ježíše. Překlad Rudolf Linhart. Brno.
• Třeštík, Dušan. 2008. Počátky Přemyslovců: Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: NLN.
• Štekl, Evžen. 1994, 2019. Síla moudrosti. Praha: Svět.
• Vojtíšek, Zdeněk. 2022. „Spolek Psyche: Buď pln lásky ke svým bližním.“ Dingir: Náboženský infoservis. https://info.dingir.cz/2022/03/spolek-psyche-bud-pln-lasky-ke-svym-bliznim/.