Magie a mystika

Mystické je jen jiné slovo pro psychické.
C. G. Jung

I.

Záhy po Revoluci, zhruba někdy v letech 1989–1990, kam se datují naše první začátky s praktickou stránkou duchovní cesty, ona filosofická tomu předcházela, tedy v době, kdy nám s bratrem bylo nějakých 14 – 15 let, jsme se setkávali s prvními návody. Mezi ně patřily také takové, které bychom mohli zařadit mezi pověsti. Bájné a přitom návodné, ale stále ještě dějové. Tak se stalo, že prvními knihami, které nám je poskytly, byly velké, dobře známé náboženské texty jako Bible, Tabula Smaragdina, Tao te ting, či Bardo Thödol, a následně i Dhammapadam a další… a z nich vycházející dva přístupy: mystika a magie. 

Může se to zdát podivné, ale ono to má svůj význam spočívající právě v rozdílnosti i podobnosti obou přístupů – oba jsou cestami vedoucími k dosažení nejvyššího Cíle. Dozvěděli jsme se v té době pověst vysvětlující rozdíl: Mystika je cestou do Edenu splněním všech etických, mravních a jiných požadavků s hladkým průchodem hlavní branou, díky Milosti Boží, takříkajíc s pozvánkou. Zatímco magie je cestou do Edenu vedoucí přelezením přes nebo probouráním se skrz zeď, bez pozvánky, pouze s vlastní vůlí a úsilím. Mystik se díky vyšší přízni o svou cestu starat nemusí, ale mág musí dojít cíle, nesmí to cestou vzdát, nechat se odradit nebo svést na scestí, sic špatně skončí… Ačkoli je tento způsob rozdělení poněkud zidealizovaný a v praxi se obě cesty mohou prolínat, významově to odpovídá skutečnosti. 

Podobnou úvahu Oldřicha Eliáše¹ nalezneme v díle Magická předhistorie:

Člověk náboženský klade důraz na vyšší povahu a nadřazenost nadpřirozených činitelů, v něž věří, a spojuje se proto s nimi, jako s vyššími jedinci především prosbou, modlitbou. Člověk Mág se snaží naopak donutit především vůlí, nebo i lstí tyto nadpřirozené činitele a jen zcela výjimečně pokouší se je sobě naklonit oběťmi a dary. 

Samotné legendy, pověsti, pověry, mýty a pohádky byly za všech dob zasvěcovacím prostředkem, bez ohledu na kulturu a náboženství. Tento fenomén se pak dochoval právě v magii a z ní vycházejících vědách. Avšak platí pravidlo: komu je děje, dění a změn v průběhu času zapotřebí, ten duchovní cestu ještě nenastoupil.

II.

Magie nejsou kouzelnické triky. Je nesporné, že magie, tedy přinejmenším některá její odvětví, byla předchůdkyní dnešní vědy. Vzpomeňme např. čtveřici základních prvků magie: země, voda, vítr (později vzduch), oheň a skupenství hmoty: pevné, kapalné, plynné a plazma. Je jistě jen náhoda, že si vzájemně odpovídají? Podobně můžeme uvést jako příklad humanistický, či lépe antropocentrický přístup magie, který měl zajisté vliv na vznik renesance i humanismu a vědeckého pojetí současnosti, jak upozorňuje Eliáš:²

„Náhoda neexistuje, nadpřirozené neexistuje“ vhodnějším výrazem, alespoň v češtině: „Nepřirozeno neexistuje“, neboť zajisté vše, co se děje v Universu, v lůně všeobsáhlé přírody, jest přirozené a nemůže se vymknouti jejím zákonům, byť známým tohoto času jen zasvěcencům, ale může býti zároveň nadpřirozené, hledíc k určité názorové soustavě.

Ostatně Kefer³ říká ve svém Úvodu do magie: „Magie je věda, která se studuje a jež využívá astrálních sil; mohli bychom říci: přírody, ale je to slovo nadbytečné.“ Do magie započítává Eliáš⁴ vědy: astrologii, alchymii, psychurgii, spiritismus (jako část psychurgie), parapsychologii, theurgii (coby vyšší psychurgii), kabbalu (kam podřazuje i tarot) a mystiku (jako součást theurgie).

Je zajímavé, že prvorepublikoví hermetici a mágové shodně užívali pro vyšší či vysokou magii označení kabbala, bez ohledu na to, mluvili-li o kabbale hebrejské, národní (např. germánské, slovanské) či univerzální. Mystiku pak sám Eliáš klade na vrchol magie samotné. 

Co je mystika? Jakmile pracujete s božstvím, hledáte jej, dosahujete či ztotožňujete se s ním, byť by bylo pouze vaším cílem, jedná se o mystickou praxi. Božství samo o sobě nemusí být projevené ani pojmenované, právě naopak – ono pravé, nejvyšší, jiným slovem skutečné božství ani být projevené a pojmenované nemůže. Pak již je jedno, jak tento cíl označujete, jak jste zvyklí či jak jste přijali cestou… Jedno z nejvyšších tajemství, jež můžeme prohlédnou, odhalit svojí praktickou duchovní cestou je, že ideály jako Bůh, Tao či Prázdnota jsou synonyma. Ostatně vlastnosti, které jsou uplatňovány v Thóře a v určité obměně i Bibli pro Boha, jako nezobrazíš, nevezmeš jména božího nadarmo apod. jsou platné i Tao či Prázdnotu.

Když se řekne mystika, většinou je pod tímto pojmem míněna mystika křesťanská, ale jiné filosoficko-náboženské systémy mají mystiku, včetně buddhismu. Takovou mystikou je například praxe tibetského buddhismu, nikoli však tak známá, rozšířená, náboženská, ale ta původně tajná, obsahující transformaci bytosti, práci s energiemi, Hadí silou apod. Mystikou bychom mohli nazvat nejen cestu k Bohu, ale cestu k vyššímu, či lépe řečeno nejvyššímu, ideálu.

V Československu byla dlouho známá díky Karlu Weinfurterovi především mystika křesťanská vycházející ze středověkých křesťanských spisů svatých a praktiků jako Jakob Böhme či Mistr Eckhardt, založené na praxi tzv. tiché modlidby a Srdce, a mystika zednářská vycházející z mantrické praxe písmen dle mistra Kerninga, méně pak mystika kabbalická, jíž se zabývali Židé a hermetici. Ostatně, jakými skvělými, radostným nábojem a inspirací naplněnými jsou Weinfurterovy knihy jako Cesta královská (1991), či Ohnivý keř  (1992) může čtenář poznat sám. Teprve kolem 2. sv. války přináší do našich zemí formou překladů a praxe mystiku buddhistického lamaismu František Drtikol, který weinfurterovské mystiky s neskrývaným despektem označoval za „takymystiky“. 

III.

Mystiku i magii můžeme zařadit do okultismu, či hermetismu. Oldřich Eliáš⁵ ve svém Úvodu do magie uvádí: 

Okkultismus, již podle názvu – occultus: latinsky: skrytý – jest souhrn tajných theoretických nauk a praktických návodů k poznání a ovládnutí světa kolem nás.

S okkultismem jest souznačný Hermetismus, nazvaný tak podle jména legendárního egyptského adepta, jehož znali Řekové jako Herma Trismegista (Herma Třikrát Největšího) a Egypťané sami stotožňovali s Thótem, bohem Měsíce.Okkultní vědy (vědy hermetické) jsou tudíž vědy tajné, nebo lépe vědy skrytého, utajeného. Chtějí-li však zasvěcenci shrnouti synthesu Hermetismu jedním vhodným názvem, pak mluví o Magii. Etymologicky značí tento název, považovaný obecně za slovo perské, tolik jako „mocný, veliký“. Srovnej v sanskrtu slovo „maha“, v řečtině „megas“, v latině „magnus“, v řečích slovanských, hlavně češtině: „mohu, moci, mohovitý, možný, moc“, v němčině „mogen, Macht“. Ve slově Magie jest tudíž utajen pojem moci, síly, aktivního působení, stejně však souhrn theoretického vědění o Moci a Silách, odvozených sice z přírody, ale přesahujících svým původem a formou použití oblast sil přírodních v určité době známých

Kefer⁶ v díle Syntetická magie uvádí: 

Dělí se nám tedy hermetismus zahrnující okultní teorii i praksi, jehož jméno jest odvozeno od Herma, egyptského boha měsíce Thota, legendárního tvůrce prvního pokusu o nábožensko-filosofickou syntézu tak zvané „Smaragdové desky“, na dvě hlavní části:
a) Okultismus, čili nauku o tajném, skrytém, nezpopularisovaném, jež obsahuje hypotézy, názory a dogma hermetismu, získané metodou analyzy, analogie a syntézy. 
b) Magii, jež jest praktickou částí hermetického systému.

A dále Eliáš⁷ definuje mystiku jako

souhrn poznání a prostředků, jež napomáhají dynamisované vůli k rychlejšímu vývinu sil životních a života samého. Jak patrno, neliší se v podstatě tato definice Mystiky od definice Magie… Mystika jest tudíž také Magií, a od Magie v užším slova smyslu liší se jen účelem. Magie v užším svém pojetí dociluje nadpřirozených změn ve světě zjevů, mystika však směřuje do nitra člověka a dokonává se přerodem ze světa fenomenálního do mimo(hmo)tného světa Božího vně prostoru, času a působení zákona příčinnosti. Dokud však není tohoto posledního cíle dosaženo, pracuje mystika v tomto světě stejnými pochody a prostředky, jako vlastní Magie, jako koncentrací, asketickým treningem, mantrikou i celými rituály. V nauce indického Jógu se proto nazývá nejvyšší forma soustředění i magického, i mystického, stejně: Samádhí, a toliko přívlastek „se setbou“, nebo „bez setby“ odlišuje soustředění magické od mystického: Ostatně již název celé techniky, to jest Jógu, mluví pro tento názor: Jóg, – srovnej latinské „iungo“ – spojuji, „iugum“ – jho, – znamená stejně nadpřirozené umění „spojování se“ s Bohem, jako s kterýmkoliv cílem snažení čistě magického, např. s komplexem živelných sil některé Tattvy.

A dále Eliáš dodává: „Spojení s Bohem, toť první a nejzákladnější cíl každé opravdové mystiky, odkud všechny mystické soustavy nutně vycházejí. Vše stvořené, všechny bytosti kotví svým původem a podstatou v Bohu.“

Všimněme si, že Eliáš řadí do magie i jógu. S tím se však setkáváme i v knize Tajemství indické jogy (1908), kde je jako autor signován S. I. Hermes, ale napsal ji Otakar Griese, jak sám doznal v knize Kosmoskop, jeho význam a užití v okkultní praxi (1920). V Tajemství indické jogy je popisována cesta k józe nejvyšší – kundaliní józe,⁸ o níž Griese pojednává i ve svém překladu knihy O Hašnu Hara, Praktický Joga (1920). Eliáš⁹ popisuje kundaliní jógu v rámci Rádža jógy: 

Tvůrcem i nástrojem mystického zdokonalení jest zde probuzená „Hadí síla“, spící jinak jako hádek o 3 a půl závitech na konci páteře. Byvši jednou probuzena, stoupá páteří vzhůru a oživuje cestou 7 mystických lotosů, čakramů, až do lotosu nejvyššího na temeni hlavy, jehož oživením nadchází probuzení Vševědomí, a je-li tento mystický stav trvalý, ke splynutí individuální duše mystikovy s Duchem Parabráhmana, kosmického Božství.

Jednotlivé etapy této pouti Kundaliní – Hadí síly mystickými lotosy, jejichž existenci ku podivu správně vytušil na západě Gichtel (Philosophia practica), znamenají postupné probuzení vždy vyššího stavu vědomí, astrálního, manasického, budhického a posléze átmanického, a zároveň možnost ovládnutí všech „šaktí“ – tantrických sil, dřímajících v oněch lotosech. Povaha těchto sil odpovídá stavu příslušného stupně vědomí a světové úrovně, z níž lotos vyrůstá. Jogín může kdykoliv přerušiti svůj mystický vývoj a býti na venek magicky činný v oblasti sil náležejících sféře ovládnutého jím lotosu, – opět doklad o zásadní totožnosti cesty mystické a magické…

Rádža-jóg znamená nepochybně v mystice poslední slovo, neboť sotva as může býti nalezen systém dokonalejší. Toliko další jeho přizpůsobování názorovým soustavám hermetickým a náboženským možno snad ještě očekávati, spolu s přizpůsobením mystické jeho techniky schopnostem různých jedinců a různých ras.

IV.

Po Revoluci jsme se dozvěděli i o některých velkých českých mistrech, sice již dávno zemřelých, ale s možností nalezení jejich žáků, kteří dále učí. I stalo se, že se nám dostala do rukou kniha shrnující naše magicko-mystické úsilí: Bardo thödol – Tibetská kniha mrtvých, z nakladatelství Svatá Mahatma z roku 1990. V knize nebyl uveden český autor, jednalo se pouze o přetisk samizdatu, donedávna kolujícího mezi hledajícími formou opisů.  Jedním dechem jsme ji zhltli a dále a dále se k ní vraceli. Učení v ní obsažené jsme shledali jako to pravé a významnou měrou ovlivnilo naše další cesty… Jednou tak dlíme s bratrem nad jejími stránky a rozebíráme její obsah, když bratr povídá: Ty komentáře, ty musel psát Minařík! A já na to: To je vysoce pravděpodobný, ale samotný ten text, je vynikající!

A tak se stalo, že o pár let později jsem se stal žákem Učení Fráni Drtikola, tedy překladatele toho textu (a po letech jsem oficiálně přijal i buddhismus právě té školy, odkud pochází tento text) a bratr žákem Nauky Květoslava Minaříka, který byl opravdu autorem oněch komentářů k textu. Můj Mistr – Evžen Štekl doplnil do Fráňova překladu „Barda“ výpis z Tibetské knihy mrtvých (Bardo Thödol) – obšírnější popis psychického nervového systému.¹⁰

Psychické nervy nebo kanály (nádí) 

V našem textu se (dále) zmiňujeme o psychických nervech. Sanskrtská díla o jógu praví, že existuje 14 základních nádí a stovky tisíců menších nádí v lidském těle, právě tak jako západní fysiologové praví, že existuje tolik a tolik hlavních a menších nervů. Avšak nádí z východu a nervy ze západu, ačkoli jsou stejné podle jména, nejsou synonymické. Nádí jsou neviditelné kanály pro tok psychických sil, jejichž vedoucími činiteli jsou vitální větry (váju). Ze čtrnácti hlavních nádí jsou tři velké důležitosti. Jsou to – abychom sledovali náš text – ústřední nerv (sušumna-nádí), levý nerv (ida-nádí) a pravý nerv (pingala-nádí). Sušumna je hlavní ústřední nerv umístěný v dutině páteře, hora Méru lidského těla, člověk je zde považovaný jako mikrokosmos makrokosmu; ida-nádí vlevo a pingala-nádí vpravo otáčejí se kolem něho jako dva hadi kolem hole, kterou nese posel bohů Hermes. Shoda symbolů západu a východu?

Psychická nervová centra (čakramy)

Sušumna-nádí tvoří velkou cestu pro průchod psychických sil lidským tělem. Tyto síly jsou soustředěny v centrech (dále čakramech) jako dynama, uspořádané podél sušumny a touto propojeny, zde je uskladněna životní síla neboli vitální fluidum, na které naprosto záleží všechny psychicko-fyzické procesy. Z těchto je nejdůležitějších šest. První je znám jako kořenný základ sušumny: múladhára, umístěná v perineu; zde je tajný zdroj vitální síly, kterou ovládá bohyně Kundaliní. Nad ní leží čakram svádhišthána, který je středem pohlav­ních orgánů. Dále v pupku je čakram manipúra. Potom srdeční čakram anáhata. Pátý čakram je višuddha, šestým čakramem je ádžňa, ležící mezi obočím, je to „třetí oko“, kde se sbíhají a pak rozdělují sušumna, ida a pingala. Nad hlavou je pak nejvyšší čakram sahasrára. Cílem jógina je vzbudit Hadí sílu, zosobněnou bohyní Kundaliní. Hadí síla leží v múladháře svinutá jako had a spí, dokud není jóginem probuzena. Je-li probuzena, stoupá vzhůru přes jednotlivé čakramy až do sahasráry (ve středu mozku). Rozprostírá se jako hřeben fontány a odtud padá jako déšť božské ambrozie, aby nakrmila všechny části psychického těla, a když je takto naplněna Nejvyšší duchovní silou, jógi dochází Osvícení. Bardo Thödol se zabývá hlavně třemi čakramy (srdečním, krčním a mozkovým). Z těchto mají největší důležitost mozkový (tzv. severní) a srdeční (tzv. jižní) čakram. Tyto dva čakramy tvoří dva póly lidského organismu. Jsou to první centra, která se tvoří v embryu, a terestriální (pozemská) prána, odvozená z centrálního zásobníku ve slunci naší soustavy, řídí jejich vytváření.

Mystika a magie se v tomto textu a jeho praxi dokonale prolíná. To pak lze doložit i dalšími texty, jako je například Drtikolův překlad Jógy Velkého symbolu.¹¹

V.

Samotná Bardo Thödol – Tibetská kniha mrtvých má pověst náboženského textu čteného zesnulému, aby mu umožnila cestu k osvícení. To má dva důvody. Jednak je to důležité pro zachování tajemství, které text obsahuje a jednak pro zachování textu jako takového, který dav neumí přečíst a nemůže rozumem pochopit. Nesmí však být zapomenut a musí být předáván dál, aby mohl posloužit těm, kteří jej skutečně pochopí na základě vlastní zkušenosti a prožitku a dovedou využít ke své cestě k osvícení již za tohoto života. Ostatně jinak to ani nejde. Ruku na srdce, jak byste chtěli po smrti dosahovat něčeho, co jste nepoznali již za života?! 

Bardo thödol je ve skutečnosti mystickým textem, popisujícím cestu k osvícení skrze hlavní psychický nervový (či lépe řečeno energetický) kanál sušumnu a jednotlivé čakramy, se všemi hlavními naukami jako je tummo (učení vnitřního tepla) či pho-wa (učení přenosu vědomí) a průvodními stavy a jevy. Vzhledem k faktu, že buddhistická, tedy ani tibetská, mystika k cestě nepotřebuje Boha, kterého neuctívá, ale ani nepopírá, nese v sobě současně i magický charakter. Mystika a magie tak nemusí být rozdílné či protichůdné vědy, ale mohou se prolínat a doplňovat. Mystiku můžeme považovat za nástavbu nad magií.

poznámky

1. Eliáš 1995, 180. ↩︎
2. Eliáš 1992, 9. ↩︎
3. Kefer 1995, 7. ↩︎
4. Eliáš 1992. ↩︎
5. Eliáš 1992, 9. ↩︎
6. Kefer 1991, 6. ↩︎
7. Eliáš 1992, 110. ↩︎
8. Lípa 2021. ↩︎
9. Eliáš 1992, 118. ↩︎
10. Lípa, 2021, 211. ↩︎
11. Doležal 2008, 2019, 181. ↩︎

Bibliografie

• Bardo thödol – Tibetská kniha mrtvých. 1990. Brno: Svatá Mahatma. 
• Biblí svatá, aneb, Všecka svatá písma Starého i Nového zákona: podle posledního vydání kralického z roku 1613. 1924. Praha: Britická i zahraničné společnosti biblické. 
• Doležal, Stanislav. 2008, 2019. František Drtikol – Duchovní cesta, sv. 2. Praha: Svět.
• Eliáš, Oldřich. 1995. Magická předhistorie. Praha: Trigon.
• Eliáš, Oldřich. 1992. Úvod do magie. Praha: Trigon.
• Griese, Otakar. 1920. Kosmoskop, jeho význam a užití v okkultní praxi. Přerov na Moravě: Ústřední nakladatelství okultních děl.
• Hermes, S. I. 1908. Tajemství indické jogy. Žižkov: Isis a Paracelsia.
• Kefer, Jan. 1991. Syntetická magie. Praha: Trigon.
• Kefer, Jan. 1995. „Úvod do magie.“ In Magická praktika. Praha: Trigon.
• Lípa, Jan. 2014. 2021.Učení Fráni Drtikola – Od čakramů k nemyšlení. Praha: Svět.
• O Hašnu Hara. 1920. Praktický Joga. Přerov na Moravě: Ústřední nakladatelství okultních děl.
• Weinfurter, Karel. 1991. Cesta královská: Zlatá brána k mystice. 3. vyd. Jablonec nad Nisou: Psyché.
• Weinfurter, Karel. 1992. Ohnivý keř: Odhalená cesta mystická. 5. vyd. Jablonec nad Nisou: Psyché.