Jóga a hermetismus

Jóga je zastavení změn mysli.
Pataňdžali

I.

Evropané se dozvěděli o józe v době, kdy Britové a Francouzi kolonizovali Indii. Jejich rasové, náboženské a vědecké předsudky jim bránily rozpoznat pedagogickou, terapeutickou a mravní hodnotu jógy. Nutně se soustředili na zevní popis a povrchně soudili, že jóga je totožná s magií, kouzelnictvím, šamanismem a podobně.¹ Ve skutečnosti se u nás jóga rozšířila opravdu díky hermetismu a hermetikům, jež měli na Západě i nás, například z dob Rudolfa II., dlouhou tradici. Od jejích samotných počátků byla zcela správně považována za jedno z tajných učení, za jedno z tajemství, mystérií, pomocí nichž lze dosíci transformaci bytosti, vysokých duchovní stavů i osvícení.

Jóga, spočívající v zastavení změn mysli, je nejen cílem vědomého úsilí, ale také samotnou cestou. To je samo o sobě motivující od samého počátku hledání. Ale pro začátečníka to obvykle bývá těžko představitelné, natož realizovatelné. Proto je nutno spolehnout se intuici, přesvědčení, že to není žádný cizí nebo nový stav, a tím jej také brzy můžeme vědomě dosáhnout, či lépe řečeno oživit, znovu nalézt.

Zastavení změn mysli je již meditace jako taková. A jaká meditace?! Ta nejvyšší. Bývá k ní ale dlouhá cesta. Bylo by zbytečné snažit se o zastavení myšlení hned na začátku.² Je nutno k němu přistoupit srozvahou, moudře – musí se na to od lesa, jak říkal Fráňa Drtikol.³ Jedině tak jej dosáhneme ještě v tomto životě, ba co víc, v co možná nejkratší době. A jaký že má zastavení změn mysli význam? Je to Konec. Je to cíl. Je to dovršení duchovní cesty. A přesto v něm lze – je nutno – dále žít. Avšak jinak – nikoli živořit při utrpení těla a mysli jako před tím. Plně žít. Bez počátku a bez konce. Neboť pokud dojdeme zastavení změn mysli, není dále myšlenek, mysl je prázdná, čirá, čistá, tichá a zářící. A když není myšlenek, není vznikání. Není-li vznikání, není ani zanikání, a tím ani strasti. A za to má cenu bojovat náš jediný spravedlivý boj – boj vnitřní – sám proti sobě – proti egu. Jedině takový boj nám může přinést pravou, skutečnou svobodu, vysvobození a blaženost. A také přinese. V historii byl tento boj nazýván mnoha jmény. Nejen jógou, ve smyslu spojení, sjednocení, ale také například poutí, kdy poutník putuje sám, gnózí, neboť při něm docházíme poznání skutečnosti a sami sebe, átmávičárou s jejím dotazováním se na sebe samého, hermetismem, okultismem a esoterikou, protože byla vždy skrytá, tajná, alchymií, díky transformaci, ke které při něm dochází, magií či mystikou, neboť při něm uvidíte nevídané a uslyšíte neslýchané (získáte takzvané siddhi – magické či mystické schopnosti) a přibližujeme se a spojujeme se (opět) s božstvím, ale pozor na klam, na iluzi, neboť vše projevené je podmíněné, relativní, a tím i iluzorní. Na ničem se nesmí ulpět, a pouze radostné, nepřetržité a vytrvalé úsilí v tom může pomoci nejlépe.

Vnitřní, skrytý charakter duchovní cesty, tedy onen esoterní či hermetický a propojení, či lépe spojení jógy a hermetismu, coby jógické praxi v rámci hermetismu a hermetické (světu skryté) praxi jógy, dobře chápali první buddhisté v Československu, resp. V Rakousko-Uhersku, jako byli Gustav Meyrink či František Drtikol. Ostatně k tomu, abyste v sobě vyvinuli výše zmíněné siddhi, natož, abyste došli onoho spojení, je nezbytně nutné zvnitřnění – obrácení se do nitra, tedy opět ten skrytý, hermetický předpoklad.

II.

Jediné, čím tento boj nikdy dozajista nebyl, je náboženství. Ačkoli touto cestou může jít více lidí, každý jde sám za sebe. Tvoření skupin nebo dokonce skupinová sezení a společná praxe je znakem nepochopení duchovní cesty. To se netýká jen meditace, či modlitby, ale pak i z nich se rodící vzývání, uctívání, hierarchizace skupiny, vytváření prostředníků a zprostředkovatelů apod. Jakákoli forma náboženství je již společenskou událostí, neboť ke svému trvání v čase společnost potřebuje. Z toho se pak rodí politika, politikaření, rozdělování a vymezování, a nakonec i války. Ostatně, pro příklad nemusíme chodit daleko – uveďme Evangelium podle Matouše 6, 6: „Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“

Vidíte, a kde jsou ty kostely a chrámy s jejich kněžími, kde jsou ta společenství?! Ostatně, obecně platí, aby mělo duchovní cvičení patřičnou sílu, neměli by o něm vědět ostatní! Duchovní cesta tvoření skupin nepotřebuje. Není skupinovou záležitostí, ale právě naopak, ryze individuální subjektivní záležitostí jednotlivce! Ačkoli nám v určitých etapách naší cesty může být náboženské smýšlení (nikoli však samo náboženství) nápomocné, jedná se o především jen o dobu před nastoupení duchovní cesty nebo dobu duchovního pádu a jeho překonávání.

Náboženstvím nejsou pouze uznávané a registrované církve, ale i sekty a tzv. tajné spolky. Současný hermetismus totiž degradoval na úroveň studia literární historie v lepším případě a na kamarádské a politicko-mocenské kliky v případě horším. A v této podobě jej, bohužel, i v takzvaných tajných společnostech, nalézáme dodnes. Dokonce i v neformálních, či méně organizovaných skupinkách dochází k odklonu od duchovní cesty, do cesty vlastním nitrem, a bývá upřednostňován sociální kontakt, společnost, hledání partnerství a opět jenom další zábava.

Není to boj okázalý, kterým bychom se mohli chlubit ostatním. Je to cesta vlastním tělem, vlastní myslí. Není náhoda, že chrámy všech dob mají půdorys lidského těla – další mystérium odhaleno. Je to ryze individuální záležitost a není, nikdy nebylo a nebude na ní nic objektivního. Nelze při ní cokoli komukoli předvádět, ale ani předstírat. Má jediného bojovníka, jediného nepřítele a jediného pozorovatele (svědka) – vše v jedné osobě – jsme jím pouze my sami – naše „já“. Proto je nezbytně nutné přistoupit k tomu nanejvýš poctivě. S čistým srdcem, jak říkali a psali ti před námi. Jediný, koho bychom mohli na této cestě, v tomto boji obelhávat, jsme my sami. Ale nelze lhát sám sobě. To by přeci dlouhodobě neobstálo, takovou lež bychom sami rychle prohlédli, věděli bychom o ní od začátku. A z toho plyne naděje, že právě takový boj, pokud vytrváme, zákonitě musí dojít k vítězství!

Vzhledem k tomu, že na počátku většinou neznáme dne ani hodiny, což se však s praxí a rozvojem mystických sil může měnit a poznáme i toto, nevíme, jak dlouhý bude náš život ani náš boj, nebo jejich výsledek. Proto je nutno začít teď. Hned teď! Nic neodkládat, chopit se té co možná nejpřímější praxe, jíž jsme nakloněni a začít…

III.

Samotná cesta k osvícení bývá dlouhá, dlouhá a trnitá. Ale je lidskou přirozeností, je jeho nejvyšší ctností, stejně tak jako dosažení jejího cíle. Je naší neodmyslitelnou přirozeností, podstatou, usilovat o „lepší“, vyšší ideály, hledat cestu k výšinám, zlepšovat se a zušlechťovat. Zůstat na místě, zůstat stát, nerozvíjet se či dokonce odmítat rozvoj a přizpůsobování se měnícím se podmínkám v čase je ulpíváním – ulpíváním na dočasném, proměnlivém, nestálém – je omylem a iluzí.

Jóga je filosofická cesta vedoucí ke sjednocení, k dosažení jednoty a blaženosti skrze cvičení fyzická i mentální, skrze cviky i meditace, tedy jóga coby vědomá snaha vedená vědomými skutky – pohyby, pozicemi těla, mysli, jevů mysli a vědomí – k jejich zpomalení až k zastavení. Je jednou ze šesti hlavních škol (astika) hinduismu a spolu se sánghjou jednou ze dvou škol, kterými prošel i sám Buddha. Byly to: sánkhja, jóga, njája, vajšéšika, mimámsá a védánta. Sánkhja pak je do jisté míry vůči józe školou opoziční, vycházející pouze, a především z filosofického, tedy rozumového poznání, pochopení.

Zatímco hinduismus dělí jógu na čtyři hlavní větve:⁴ karma jógu (jógu činu), bhakti jógu (jógu lásky a oddanosti), džňána jógu (jógu poznání či lépe vědomí) a rádža jógu (jógu královskou, meditace). Buddhismus, zvláště pak tibetský, kam se jógu dostala díky tantrismu, ji dělí na dvanáct hlavních forem jógy, jak je předkládá Evans-Wentz. Jimi jsou: hatha-jóga, laja-jóga, bhakti-jóga, šakti-jóga, mantra-jóga, jantra-jóga, dhjana-jóga, radža-jóga, džňana-jóga, karma-jóga, kundalini-jóga, samadhi-jóga (Štekl 2019, 79). Buddhismus a jeho praxe obsahuje všechny druhy jóg.

Patandžali (2012) v knize Jógasútra uvádí osm stupňů jógy, jež přejímají další pozdější filosofickonáboženské systémy Východu: jama (zákazy), nijama (příkazy), ásana (pozice), pránájáma (věda dechu), pratjáhára (zvnitřenění), dháraná (koncentrace), dhjána (meditace) a damádhi (sjednocení). V knize Dějiny jógy zahrnuje Vojtěch Steiner do jógy také buddhismus, s čímž lze plně souhlasit.

Nejznámější a nejrozšířenější formou jógy je zajisté hatha jóga – jóga, která pozůstává z praxe přesně formulovaných fyzických cviků a pozic, ásan a postupů. Obvykle, a také úspěšně, se dostáváme k vyšším formám jóg, tedy meditacím, po určité, různě dlouhé praxi fyzické jógy – hatha. I proto lze tento postup doporučit. Je celá řada praxí ověřených systémů jóg, které i v našem prostředí praktikovali mistři před námi a mnozí z nich si pak i osvojili určitý výběr, který mohli považovat za vlastní systém, jako například Josef Studený, guru Nauky Květoslava Minaříka. Ten vzpomínal, když cvičíval hatha, jak si časem vytvořil vlastní výběr, díky němuž získal nebývalou fyzickou sílu a v práci, u překvapení kolegů, dokázal přenášet obrovské balvany, kterými skupinka ostatních ani nepohnula… Z těch tradičních lze pak odporučit například systém Jóga v denním životě od Mahéšváránandy (1990), či pro začátečníka obtížnější od Lysebetha (1972, 1988), ale také klasické systémy, které přinášejí prastaré knihy jako Šiva samhita či Gheranda samhita, které do češtiny poprvé přeložil Zdeněk Jaroš (1932–2008) a podobně. Vhodná je také jóga používaná Tibeťany jakou součást ngöndrö – „přípravných cvičení“ – 108000 poklon užívaných především ve školách Kagjüpa.

Jógu definovanou jako vědomá snaha vedená vědomými skutky – pohyby, pozicemi těla, mysli a jevů mysli a jejich zpomalení až k zastavení, však za splnění určitých postupů, můžeme praktikovat celý den. Stačí se důsledně držet onoho vědomého vedení každého pohybu, tedy bdění. K tomu se ostatně po čase dopracuje každý poctivě usilující. Navíc, právě tuto cestu doporučoval a učil výše zmíněný Josef Studený (1993). První cvičení je prosté, ale velice účinné. Vyžaduje možnost fyzické práce. Například u žen při práci v domácnosti, u mužů třeba při práci ba zahradě a jiné. Nejdříve je nutno naučit se vyvolávat a udržovat v sobě stav bezpříčinné radostivosti a vnitřního jasu. To se nejlépe daří vnitřním povznesením a vnitřním voláním k Božství a přáním všeho dobra všem bytostem, ale do svého nitra. Jestliže člověk tento stav v sobě upevní, alespoň na čas, a začne fyzicky pracovat (což představuje pohyby těla), je tím stav radostivosti, respektive jasu, vstřebáván do těla. To pozná každý, kdo tuto práci začne. Brzy však také pozná, jak velice těžké je udržet jasnou radostivost ve vědomí a být si při tom vědom všech pohybů těla. Zmizí-li radostivost, je nutno zastavit práci a stav radostivosti obnovit a teprve potom dále pokračovat. Tento systém přinese ovšem výsledky jen v tom případě, že jej člověk přijme jako způsob života natrvalo. Zdá se vím snad tento způsob nejógický nebo nereálný? Zkuste to a uvidíte. Toto může být, a ve skutečnosti je, základem pro jógy vyšší, kde může mít úspěch jen ten, kdo se dokáže radovat bez příčiny za všech okolností. Duchovní nauky jsou pro každého, kdo chce vybřednout z tlaků životních nahodilostí, a tato řízená činnost skutečně dokáže v člověku vymazat temné záznamy z rodových dispozic. Ale to musí zkusit každý sám na sobě. Nejdříve musí ozdravět morálně, než může jít cestou vysokých jóg. A radovat se stále a bez příčiny vyžaduje velkou morální sílu.

Druhé cvičení pro ty, kteří nemají možnost fyzické práce o samotě, ale mají více času, uvádíme v textuUmývání nohou. Také Fráňa Drtikol využíval práci jako praxi jógy, jak vzpomíná Mistr Evžen Štekl:⁵ „Po skončení okupace v letech 1945–46 na spořilovském náměstí i jinde na brigádě mě Fráňa upozorňuje: Jasné vědomí, jasné vědomí – kopal jsem dál krumpáčem a Fráňa opět: Musíš bejt u toho vědomím. Fráňa mi neodpustil sebemenší odchýlení a bylo to velmi dobře. Viděl do mě jako do studánky. Jednou na zahradě ve vile, když jsme zalévali, natočil Fráňa konve hodně plné až po okraj a pak povídá: Tak a teď nesmíme vylít ani kapičku. Dával jsem si velký pozor, bylo to pro mě užitečné cvičení. Chodili jsme od zahradního vodovodu s plnými konvemi po zahradě k záhonům, ale i ke stromům. Jednou jsem spatřil, jak Fráňovi ukáplo z konve trošičku vody – na cestičce to bylo vidět – a povídám: Fráňo, podívej, tys ukápl. Fráňa se podívá za sebe, vidí pár kapek vody a říká: No, co chceš, i mistr tesař se utne. Oba jsme se smáli…“ Bdělost a jasné vědomí jsou základem buddhistické praxe – je třeba si je osvojit. Kdo toto podcení, staví na písku.

IV.

Málo se ví o tom, že veškerá současná jóga a všechny duchovní směry u nás vznikly z okultismu, hermetismu. Patrně prvním novodobým hermetikem u nás byl baron Adolf Franz Leonhardi (16. 5. 1856 – 11. 2. 1908) z jihočeské Stráže nad Nežárkou, který založil první tajné lóže a přinesl kontakty na západní lóže i první rituály (Kalač 2008). S pravidelnou a cílevědomou praxí se ovšem setkáváme až po založení Zum blauen Stern roku, první lóže Theosofické společnosti u nás, sdružující osobnosti jako byl Gustav Meyrink (vlastním jménem Gustav Meyer, 19. 1. 1868, Vídeň – 4. 12. 1932, Starnberg), Karel Weinfurter (27. 5. 1867, Jičín – 14. 3. 1942, Praha), Julius Zeyer (26. 4. 1841, Praha – 29. 1. 1901, Praha) či Emanuel Lešetický z Lešehradu (15. 11. 1877, Praha – 30. 3. 1955, Praha).

Weinfurter i Meyrink (a později i Lešehrad) dokumentují ve svých dílech své zkušenosti z té doby, praktické návody i nově vznikající povětšinou tajná společenství. Myerink píše Zeyerovi: „I já se prostřednictvím ducha propracoval k esoternímu buddhismu a v každém případě jsem seznal, což je nám všem jasné, že v něm lze nalézt více perel než kde jinde.“⁶ Byl to tudíž nejdříve esoterní buddhismus, který byl v Českých zemích praktikován. A stejně to bylo s jógou, jak dokládá Weinfurter v knize Paměti okultisty (1933).

František Drtikol (3. 3. 1883 Příbram – 13. 1. 1961 Praha) byl také členem Theosofické společnosti. Máme však také doloženo, že byl členem Universalie, společnosti českých hermetiků, kde používal řádové jméno Christophoros. V Universalii vydal některé své stěžejní překlady Jóga Velkého symbolu a Jóga prázdnoty, ale také překlad Bardo thedol – Tibetská kniha mrtvých, jíž však z finančních důvodů vydal hermetik Alois Trčka (1938) ve Sbírce magických rituálů – tedy opět hermetismus.

Drtikol spolupracoval s tamními hermetiky, například s Janem Keferem (1906–1941), jemuž připravoval obálku knihy Syntetická magie či s Petrem Lasenicem (1900–1944) na systému New Eulis a knize Magie sexuelní, v níž bylo popsáno užití cvičení čakramů. Vzhledem k výše uvedenému se lze důvodně domnívat, že byl členem i Lasenicova Horev klubu.

Hermetismem se zabývali i někteří Drtikolovi žáci, jako například Bedřich Hejhal (25. 9. 1895 – 3. 9. 1960), alias Milota Zvírotický (Zvírotice jsou zaniklá obec na Příbramsku), který sepsal své tajné učení v knize Brevíř o nového člověka (pravděpodobně sestavené žáky), a přes své žáky ovlivnil i současnou podobu Hermetismu. Jeho linie trvá dodnes právě v rámci Universalie, společnosti českých hermetiků (manželé Merhautovi či František Pikard).

Dalším byl František Hein (1914–1984), jenž s pomocí hermetických metod dosáhl mystické smrti, a dále se jím zabýval vytvářejíce vlastní pojetí zdokumentované v knize Otec všech. Sám Drtikol kromě svých překladů nic nenapsal. S jednou významnou výjimkou. Jedná se o dopis nazvaný podle oslovení, Milý bratře, shrnující duchovní cestu právě z hlediska hermetického symbolismu, jež měl tendenci vykládat a odkrývat.

Drtikol učil své žáky cvičení čakramů a bdění a mimo jiné jim dával i cvičení z Ramačarakovy Vědy o dechu. Kde se však tato cvičení vzala? Jedná se o výňatky jógových cvičení – pránajámy, popsaných v Ramačarakově knize Jogínů indických věda o dechu. Knihu do češtiny přeložil a roku 1923 vydal Miloš Maixner (1873–1937) – a hle, opět hermetik! Není to však poprvé, co se její obsah nebo přinejmenším jeho část, a hlavně samotná praktická cvičení, objevují v češtině.

Roku 1908 vychází pozoruhodná kniha, která má v našich zemích mnohá prvenství. Mimo jiné proto, že jako vůbec první kniha v češtině rozebírá existenci a cvičení čakramů. Jedná se o Tajemství indické jogy: Praktický průběh vyvinování okkultních schopností a sil v člověku (1908), kde je jako autor signován S. I. Hermes. Kniha pracuje i s termínem čakram. Autor neuvádí zdroje informací v knize obsažených. Toto jméno užíval jako pseudonym Otakar Griese (1881–1932), theosof a přední český (přesněji moravský) hermetik své doby. Otakar Griese se ostatně k autorství doznal v knize Kosmoskop, jeho význam a užití v okultní praxi (1920) v části, v níž odvolává dříve tvrzený význam praxe kundaliní-jógy. V následujících desetiletích se vynoří ještě minimálně čtyři další neúplné, ale přepracované a v rozebíraných částech rozšířené verze. Jedna zkrácená verze formou samizdatu kolujícího pod názvem Univerzální hermetický výcvik bez uvedení autora. Později se uvažovalo, že Univerzální hermetický výcvik byl rozpracován některým z Grieseho žáků, ale pravděpodobným autorem je i sám Griese. Další verze textu vycházely v časopisech Isis a Paracelsi, zde byl jako autor signován prozatím neidentifikovaný P. Horký.

Jiná, ještě kratší verze, vycházela v časopise Logos jako Kurs praktické magie právě pod pseudonymem S. I. Hermes. A v neposlední řadě nalezneme tato cvičení také v dodatku (nazvaném Dechová cvičení Ramačaraky) autora této práce v knize Učení Fráni Drtikola – Od čakramů k nemyšlení.⁷ Kniha rozvíjí jak vnitřní „psychický dech“, později známý právě a pouze z Drtikolovy praxe a jeho Učení, tak i samotnou kundaliní a její probuzení.

Další „náhodnou podobností“ jsou použitá dechová cvičení. Ta Grieseho jsou velice podobná těm, které doporučoval Drtikol ze svých výpisků, dle pozdějších žáků údajně z Ramačarakovy Vědy o dechu, atd. Při bližším zkoumání zjistíme, že jde skutečně o jiný překlad knihy Yogi Ramačaraky Yogiů indických věda o dechu, která byla později přeložena a vydána Milošem Maixnerem roku 1923. Griese ji mohl přeložit i proto, že Yogi Ramačaraka (William Walker Atkinson, 1862–1932) ji pod názvem The Hindu-Yogi Science Of Breath – A Complete Manual of the Oriental Breathing Philosophy of Physical, Mental, Psychic and Spiritual Development vydal již roku 1903. Ale nejen to, ony pozdější, různě zkracované či rozváděné verze jsou právě Grieseho upraveným překladem podstatného obsahu Ramačarakovy knihy. Navíc, Ramačarakova kniha byla také onou první knihou o jógické pránajámě, jíž měl k dispozici Květoslav Minařík.⁸

Určitou obdobou cvičení v této knize je také Brána k opravdovému zasvěcení (Der Weg zum Wahren Adepten 1955) od Františka Bardona (1909–1958). I druhou Minaříkovu knihu Praktický joga,⁹ pojednávající o čakramech a kundaliní józe, pomocí nichž dosáhl první realizace (Kéčara, 1996), přeložil opět hermetik Otakar Griese. Jistě není bez zajímavosti, jak sám Minařík po letech vzpomínal, že jeho první realizace proběhla právě na základě duchovního (vnitřního) dechu (Komentář k životu,1994). V těchto textech zpracovaných, vydaných a praktikovaných hermetiky se poprvé vyskytuje po všechny časy tajná praxe cvičení čakramů – kundaliní jóga, jejíž zvládnutí a projití až do konce je nezbytným (a přitom tajným) předpokladem dosažení osvícení. Mimo jiné i první vydání Přímé stezky¹⁰ bylo koncipováno jako esoterická kniha a s termíny typu „esoterní“ a podobně rozhodně nešetří.

Zde se dostáváme k dalším možnostem a obdobám, které nám mohou být dokonce ještě bližší než samotná hatha jóga, před níž Mistr Evžen Štekl (1921–2001) varoval. Jedná se o Tchaj-ťi čchüan, kruhová cvičení Chuašanských hor, čchi-kung, jejich obdoby. Lidově se jim také, ač nesprávně, říká čínská jóga. Je to meditace v pohybu – vědomé, cíleně prováděné pohyby v souladu s dechem a energií. Právě energie při těchto cvičeních mocně sílí, učíme se ji vnímat a ovládat… Tato cvičení lze úspěšně využít jak pro zdravotní a ozdravné účely, tak i jako bojová umění. Ale také, a právě, jako duchovní cestu a její meditační formu. Připomeňme, že sám Mistr Evžen a před ním Fráňa cvičili a doporučovali cvičit určitou jejich obdobu – dechová cvičení Ramačaraky. Jejich žáci pak v této praxi pokračovali a mnozí se zabývali a zabývají právě oněmi formami jako je Tchaj-ťi čchüan, kruhová cvičení Chuašanských hor nebo čchi-kung.

A právě takovou podobu Učení Fráni Drtikola vedle cvičení čakramů, bdění a nemyšlení, udržují žáci Mistra Evžena – Jan Lípa, Pavel Šolc, Antonín Šlechta a Stanislav Doležal. Tato cvičení patří také k takzvané vnitřní alchymii, transformující tělo a mysl, která byla po všechny časy tajná a předávaná pouze vybraným žákům. Vida, opět ten moment tajnosti a tajemství, tedy mystérium. V Číně byla tato cvičení dokonce zakázaná, takže jejich cvičenci museli cvičit skutečně utajeně a neslyšně, např. tak, že při cvičení nesměl soused vědět, co a že dotyčný cvičí.

Vedle zdraví, které spolu s klidem přináší, je často zmiňována také „dlouhověkost“. Báseň Chow Chian-chiu¹¹ výslovně praví, a uvádí tak na pravou míru další tajemství:

Studuji tchaj-ťi každý den pomocí pravidelných cvičení.
Dosáhl jsem hlubokého kung-fu, ačkoliv jsem si to neuvědomil.
V pokročilém věku osmdesáti, není moje srdce ještě staré.
Nikdy neztrácím zájem o horské výstupy a navštěvování známých scenérií.

V.

Jóga byla vždy považována za tajnou nauku. Jako tajná nauka se také dostala na Západ v rámci hermetismu, esoteriky a okultismu. Pro Mistra Evžena, upřednostňujícího přímou cestu bez užití hatha jógy, byla tato jóga spíše okrajová a jen pro začátečníky, neboť dále na velice rychlé cestě tajné kundaliní jógy by mohla zdržovat a znamenat krok zpět. Ale to neznamená, že ji v začátcích anebo při zdravotních potížích nelze použít. Ba právě naopak. Proto, pokud začínáte nebo chcete začít, nastoupit duchovní cestu, nedosahujete ještě dostatečně hluboké koncentrace například na dech v sedě v ásaně, vyberte některou formu hatha jógy a začněte cvičit. Budete-li trpěliví a vytrvalí, brzo přijde pokrok v praxi, fyzické i psychické zdraví, vyrovnanost, klid i samo soustředění. Ostatně, přinejmenším jednu ásanu, v níž budete meditovat, musí dokonale zvládnout každý, a již jen tím, že ji nebudete provádět na veřejnosti, nebudete o ní mluvit s jinými, bude tajná, skrytá, esoterní. Jedině tak je to správně. Nechte svou duchovní cestu tajnou a skrytou před ostatními. Tajná učení ztrácí profanací sílu. Proto: ponechte si duchovní cestu jako své tajemství, tím budete nepopsatelně silní!

Poznámky

Bartoňová 1970. ↩︎
Štekl 2019; Lípa 2014, 2021. ↩︎
Štekl 2019. ↩︎
Rolland 1931. ↩︎
Štekl 2019. ↩︎
Kalač 2015. ↩︎
Lípa 2014. ↩︎
Lípa a Dolista 2018. ↩︎
O Hašnu Hara 1920. ↩︎
Minařík 1939. ↩︎
Yang 1995. ↩︎

Bibliografie

Bardo thedol: Tibetská kniha mrtvých. 1938. Přeložil A. Trčka (úprava předkladu Františka Drtikola). Praha: Universalia.
Bartoňová, Milada et al. 1971. Jóga: od staré Indie k dnešku. Praha: Avicenum.
Evans-Wentz, W. Y. 1935. Jóga a tajná učení Tibetu. Přeložil František Drtikol. Londýn.
Gheranda Samhita. 2012. Přeložil Zdeněk Jaroš. www.arahat.unas.cz.
Griese, Otakar. 1920. Kosmoskop, jeho význam a užití v okkultní praxi. Přerov.
Hermes, S. I. 1908. Tajemství indické jogy: Praktický průběh vyvinování okkultních schopností a sil v člověku. Žižkov.
Kalač, Petr. 2015. „Neznámá okultní korespondence Julia Zeyera s Gustavem Meyrinkem a Karlem Weinfurterem.“ Logos 107–111.
Kalač, Petr. 2008. Stručná historie české esoterické scény od konce 19. století do roku 1989. https://www.mystika.info/news/ceskeho-hermetismu-o-nas-aktuality-produkce-archiv-nadace-sluzby-kontaktpetr-kalac-/.
Lípa, Jan. 2014. Učení Fráni Drtikola – Od čakramů k nemyšlení. Praha: Svět.
Lípa, Jan. 2021. Učení Fráni Drtikola – Od čakramů k nemyšlení. 2. vydání. Praha: Svět.
Lípa, Jan a Jozef Dolista. 2018. „Původ Drtikolova (Československého) Buddhismu.“ Prosopon 25 (4): 191–206.
Lysebeth, André van. 1988. Cvičíme jógu. Prěložili Marie Herrmannová a Věra Knížetová. Praha: Olympia.
Lysebeth, André van. 1972. Jóga. Praha: Olympia.
Mahéšvárananda. 1990. Jóga v denním životě. Praha: Blok.
Minařík, Květoslav. 1939. Přímá stezka: mystická prakse k poznání skutečnosti. Pardubice.
Němcová, Hana. 2025. „Dr. Jan Lípa a Učení Fráni Drtikola.“ Sféra 6–7.
Patandžali. 2012. Jógasútra. Prěložil Zdeněk Jaroš. www.arahat.unas.cz.
Rolland, Romain.1931. Mystický a činný život dnešní Indie. Prěložil Jaroslav Zaorálek. Praha: Symposion.
Steiner, Vojtěch. 2011. Dějiny jógy. Praha: Mladá fronta.
Studený, Josef. 1993. O náboženství bez předsudků. Nemojov.
Štekl, Evžen. 2019. Síla moudrosti. Praha: Svět.
Yang, Jwing-Ming. 1995. Základy tai-chi chi-kung: tchaj-ťi čchi-kung pro zdraví a bojová umění. Přeložil Václav Liška. Bratislava: CAD Press.
Weinfurter, Karel. 1933. Paměti okultisty. Praha: J. R. Vilímek.