Životní filozofie a praxe vědomí a nedvojné filozofie Východu
Článek filozoficky promýšlí otázku, jak souzní a jak se liší Životní filozofie a praxe vědomí od nedvojných nauk hinduismu (advaita védánta a tantra) a buddhismu.
PRINCIP VĚDOMÍ – primární a základní princip Životní filozofie praxe vědomí zahrnuje mnoho nových a zcela originálních metafyzických pochopení a rozlišení, kterými se často zásadně liší od všech historicky existujících filozofií vědomí či nauk, které také hovoří jakoby o prvotnosti vědomí či vědomí jako prvotním principu. Právě ke správnému pochopení toho, jak je vědomí samé chápáno jako prvotní princip v Životní filozofii a praxi vědomí, je důležité komunikovat i tyto rozdíly od existujících filozofií a současně nová pochopení jejich stávajících konceptů (jako v případě souznící filozofie tantry). Každý takový rozdíl jednak slouží k jeho rozlišení od historických nedvojných nauk Východu a jednak případně k novému upřesnění – reaktualizaci konceptů tradičních východních „nedvojných“ či a-dvaitických filozofií, včetně buddhistické filozofie, taoismu a škol tantrické metafyziky (pratjabhidzna, spanda, kaula, trika), kolektivně známých nepřesně jako kašmírský šivaismus. Cílem je komunikovat skutečnost unikátního, dosud takto nikým neformulovaného principu vědomí v Životní filozofii a praxi vědomí. Tato inovativní rozlišení a upřesnění či reaktualizace jsou shrnuta v následujících třiceti sedmi řekněme pod-principech chápání vědomí jako prvotního PRINCIPU všeho, co je a může být v Životní filozofii a praxi vědomí.
I.
Nejvyšší či konečná skutečnost se v sanskrtu označuje slovy jako cit, samvit, shudjavidjá, siva, anuttara a podobně. Míním, že nejlepší zkušenostní překlad zní „vědomí samé“, „vědomí jako takové“ či „ryzí vědomí“, nicméně NIKOLIV jako „vědomí“, jak je chápáno v aktuálním klimatu (vědy, spirituality, nejrůznějších škol filosofie vědomí, psychologie) jako „vědomí něčeho“, či „uvědomování si něčeho“, s tím, že jde o nějakou funkčnost či vlastnost nějakého „já“, nebo „mozku“, či jakékoliv podoby bytí.
Proč? Protože pokud jsou lidé ponoření ve svých myšlenkách nebo emocích, bolestech či potěšeních, či v čemkoliv co právě dělají, myslí, vnímají, tak si sice mohou být „vědomi“, či si něco uvědomovat v aktuálním chápáním slova „vědomí“, ale nikoliv vědomím samým, a tedy skutečně v tomto smyslu být vědomý. Kdykoliv je vědomí, kterým jsme, fixováno či ztotožněno s věcí či skutečností, které jsme si vědomi, či kterou si uvědomujeme, ztrácíme samo vědomí. Na rozdíl od „běžného“ – běžně chápaného vědomí, vědomí jako takové – ryzí vědomí – je vrozeně vše-přesahující, přesahující jakoukoliv věc či skutečnost, které si můžeme být vědomí a jeho základní charakteristikou je pole. Podobně jako prostor obklopuje, prostupuje, a přesto zůstává absolutně různý a rozlišený od každé věci v něm. Ve skutečnosti, je to právě samo vědomí, co jest trans-subjektivní esencí prostorovosti jako takové. Proto také schopnost či um-jóga ztotožnění se s vnitřním a vnějším prostorem vnitru i kolem nás (KHEČARA MUDRA/um prostoru v Životní filozofii a praxi vědomí), jak učí tantra, je zkušenostním klíčem k nové zkušenosti prostoru samého ve své esenci – jako neomezeného POLE vědomí přesahující vše, co v něm můžeme zakoušet.
Základní charakteristikou samotného vědomí – vědomí jako takového je jeho polní kvalita – je prvotní podmínkou a POLEM. Jinými slovy Životní filozofie a praxe vědomí se liší svým pojetím vědomí jako prvotního principu od chápání vědomí, jak je dnes běžné. Vědomí tímto způsobem komunikované či takto definované současně s dalšími následujícími pod-principy nenalezneme v žádné historické ani dnešní nauce a filozofii vědomí. Současně zcela nové komunikuje základní charakteristiku samotného vědomí jako POLE. Stručně princip vědomí zní:
- Vědomí je prvotní princip, podmínka a pole veškeré zkušenosti.
- Vědomí je vše, co je (aktualita) a může být (potencialita).
- Vše, co je a může být jsou určitá „vědomí“ sama o sobě – podoby bytí vědomí, specifická pole vědomí.1
2.
Příliš v ničem nepomáhající či spíše matoucí, je typický buddhistický překlad slova „cit“ jako „mysl“ a vědomí chápané jako takzvaná „bdělá všímavost“ (mindfulness). Neboť vědomí mysli či mentální aktivity, či ega nebo „já“ není samo nic mentálního. Vědomí není to samé jako „bdělé pozorování“ – pojem, který implikuje existenci nějakého „bdělého já“ či „nad-ega“, které provádí ono „bdělé pozorování“. Buddhistická advaita i tantra zcela rozporuplně sice na jednu stranu popírá existenci „já“, ale implicitně jeho otázka stejně vyvstává. Tohoto omylu či nedůslednosti ve svém myšlení se dopouští proto, že není schopná vidět, že zatímco vědomí já nemůže – z principu – být vlastností či vlastnictvím jakéhokoliv dalšího já či ega „s“ či „majícího“ vědomí (ani nějakého „bdělého já“, nebo „pozorujícího já”), je současně totožné s božským Já (átman), který „nemá“ vědomí, ale právě je vědomím samým.
3.
Ryzí vědomí neboli vědomí jako takové není „prázdnota“. Hovořit v buddhistických pojmech o „vyprázdnění“ či „vyprazdňování mysli“ je vytváření dualismu mysli a vědomí, a dokonce upřednostňování „mysli“ nad prázdnotou – vedoucí k hledání absolutna jako prázdnoty, a nikoliv jako ryzího vědomí. Jako je prostor neoddělitelný a absolutně rozlišený od všech objektů v něm, tak také vědomí je absolutně rozlišené od veškerých svých obsahů – od všeho, co si uvědomujeme a současně neoddělitelné. Proto není z jakýchkoliv důvodů nutné „vyprazdňovat“ všechen obsah, aby byl čistý a ryzí jako „prázdný“ prostor kolem nás – prostor, jehož esencí je právě samo vědomí a nikoliv pouze „prázdnota“.
4.
„Bůh“ – božství – není nejvyšší bytí, já, duše, subjekt nebo „Já“, které „má“ či „vlastní“ vědomí, ale je vědomím samým. Jako Šiva, Bůh JE vědomí – vědomí nezávislé na jakémkoliv bytí a bytosti lidské nebo božské – a přeci je zdrojem veškerého bytí a bytostí, všech individualizovaných podob vědomí. Jáství či identita zahrnující i nejvyšší jáství Šivy je zrcadlící vlastnost ryzího vědomí – nikoliv opačně. Šiva není bůh „s“ vědomím nebo „s“ já či „Já“, ale „Já-ství“ absolutního vědomí, které je „Bůh“.
5.
K dosažení stavu „ryzího“ či „vše přesahujícího“ vědomí, myšlenek a smyslů prostého, mysli a těla prostého není nezbytné či nutné přestat myslet, utišit-ovládnout-vyprázdnit mysl, zavřít oči a uši a uzavřít se smyslovému světu, zastavit naši mysl, překonat mystickou smrtí ego, nebo se od-totožnit od těla, či dokonce „vystoupit“ z našich těl. Je tomu jednoduše proto, že vědomí myšlenky, není samo myšlenkou, ale je samo přirozeně všech myšlenek prosté, podobně jako vědomí mysli a těla není ničím mentálním nebo tělesným, ale je vrozeně jakékoliv mysli a těla prosté a od nich svobodné. Podobně vědomí nejrůznějších smyslových světů a vědomí vnímání není samo cokoliv smyslového nebo vnímaného, ale naopak všech smyslů a veškerého vnímání prostý prostor, ve kterém tyto smyslové světy a jejich vnímání povstávají nebo existují. Podobně jako prostor, vědomí je vrozeně „vše přesahující“ – přesahující každou věc nebo myšlenku, cítění nebo pocit, který v něm prožíváme. Světlo ryzího vědomí jednak zintenzivňuje naše potěšení a vnímání smyslového světa, a současně také nachází svůj odraz a rozpoznání v podobě vhledů v jemném spirituálním intelektu. Jinými slovy Životní filozofie a praxe vědomí díky tomu, že chápe zcela jinak samo vědomí, také nenabízí stejné nebo podobné meditativní praxe jako historické nauky jógy (Pataňdžali), buddhismu nebo advaity, ale souzní s meditační praxí tantrických škol a přináší zcela unikátní podobu párové meditace, kterou nenalezneme v žádném duchovním směru nebo učení.
6.
Pránájáma není o „ovládání“ dechu nebo o „práci“ s dechem či nějaká „dechová cvičení“, ale jednoduše udržované kontinuální vědomí dýchání. V momentě, kdy ztratíme vědomí jemných svalových pohybů našeho celotělesného dýchání – i kdyby jenom na moment – ztrácíme vědomí našich těl jako celku a všeho, co skrze ně zakoušíme, a tak ztrácíme samo vědomí jako takové. Následkem toho nemůžeme zakoušet pravou podstatu prány jako samotného DECHU, VZDUCHU či „ÉTERU“ vědomí jako takového, který nás obklopuje, prostupuje a naplňuje. Práná-já-ma přináší či je ryzí blažeností udržovaného dýchání vědomí samého, která přichází skrze udržování vědomí dýchání.
Všechny praktiky či jógy vědomí, které vycházejí z prvotního principu vědomí, jak je komunikován Životní filozofií a praxí vědomí vyjadřují a následují stejný základní prakticky princip – přechod od vědomí specifické smyslové dimenze naší zkušenosti (například našeho vědomí dechu nebo vědomí světla) k smyslové zkušenosti samotného vědomí jako takového (například zkušenosti vrozeného světla vědomí a dechu vědomí). Pojetím základní spirituální jógické praxe pránájámy se Životní filozofie a praxe vědomí liší od historických podob pránájám v nejrůznějších duchovních směrech a školách jógy.2
7.
„Bytí“ (Sat) a „vědomí“ (Čit) nejsou ekvivalenty nebo koncepty vyjadřující totéž, ani jako principy si nejsou rovnocenné. Prvotní princip vědomí, jak je komunikován v Životní filozofii a praxi vědomí, rozpoznává vědomí samé jako konečnou nepřesažitelnou a prvotní skutečnost (ANUTTARA, jak jí nazývá Abhinavagupta). Je tomu tak proto, že Bytí je podstatně vždy vědomí Bytí, a jak rozpoznal Abhinavagupta: „Bytí všech věcí, které existují ve vědomí, závisí na vědomí.“ Proto právě princip vědomí, a nikoliv princip bytí je implicitní vnitřní primární princip tantrické zkušenostní metafyziky. Přesto je to naopak právě „princip bytí“, který formoval základy všech západních metafyzik a filosofií, přestože třeba hovoří či se tváří jako filosofie vědomí, a je i upřednostňován i ve Védách a védantické advaitické filozofii. Jediná nauka, která jasně mluví tak, že chápe samo vědomí – vědomí jako takové za prvotní princip ve výše uvedeném smyslu, je nedvojná tantra, jak jí komunikoval Abhinavagupta. S tím souzní Životní filozofie a praxe vědomí, neboť vyvstala ze stejného prostoru „mezi životy“ a historickými epochami.
8.
Šakti není „energie“ v moderním vědeckém slova smyslu. Moderní vědecké užívání pojmu energie je nedávný vynález – propagovaný v 19. století elitním klubem vědců, kteří si říkali „energetické hnutí“ v podobě prázdné kvantitativní abstrakce, která byla povýšena nad veškerou hmotnou zkušenostní dimenzi skutečnosti. Tento pojem se tak stal doslova a do písmene kvazináboženským dogmatem jak moderní vědy, tak New Age spirituality v podobě konceptu „vše je energie“.
Slovo „energie“ má své kořeny v řeckém slovese energein, které ale neoznačuje ani nevyjadřuje v současnosti chápanou vědeckou abstrakci, ale znamená jednoduše formující či tvořivý „čin/akci/děj“ (podobně jako když například hrnčíř vytáčí hrnek). Šakti v množném čísle jsou nekonečné latentní potenciality spočívající v božském vědomí, které jsou tímto vědomím uvolňovány a osvobozovány jako samostatné projevující se síly akcí. Je až s podivem, že přestože se ve starobylých textech nikde nedočteme o energii, je právě toto slovo jedním z nejčastěji importovaným do výkladů duchovních nauky východu, což samozřejmě deformuje jejich původní sdělení.
9.
Kundaliní či Kundaliní Šakti není „energie“ svinutá ve fyzickém těle. Jako Hadí síla není ničím menším než proměnlivou vinoucí či vlnící se pohyblivostí a tvarovací silou vědomí samotného, symbolizovanou v nesčetných kulturách hadem nebo drakem. Nikdo nemůže cítit abstrakci nazývanou energie. Co lze ale cítit, je nesmírný potenciál a síly akce (Šakti) imanentní v ryzím vědomí samém (Šiva).
10.
Spanda, ústřední metafyzický pojem tantrické školy Spanda, není energie v moderním slova smyslu, ale je věčným tvůrčím pnutím/napětím mezi prvotními sférami aktuality a potenciality a oscilací mezi nimi – jemným doslova pulzujícím „chvěním“ potenciálu v niternosti aktuality, které prostupuje vědomím jako jeho imanentní – v něm spočívající ryzí vše aktualizující moc.
11.
Skutečnost nepřekonatelného a božského absolutna (ANUTTARA) není totožná ani s bytím ani s ne-bytím, ani se Šivou ani se Šakti. Bytí je aktualita. Přesto zde je širší skutečnost než aktualita – konkrétně skutečnost všeho, co je potenciální. Ne-bytí není absolutní nicota, ale prostě nic aktuálního. Není ani prázdnotou, ale naopak plností potenciality. Božství jako absolutní vědomí, zahrnuje jak sféru aktuálního bytí, tak potenciál (ne-bytí) zahrnující veškeré potenciální podoby bytí, bytostí, duší či individualizovaných vědomí. Světlo vědomí je „velký bůh“ (Mahadéva/Šiva), který uvolňuje – osvobozuje tyto potenciality z temné dělohy potenciálu, kterou je „velká bohyně“ (Mahadévi/Mahakali).
12.
Šiva (božské vědomí) a Šakti (božské moc) jsou rovnocenné prvotní aspekty absolutní skutečnosti (ANUTTARA) která je esencí božství jako takového. Různé šivaistické a šaktické školy tantry tak nemohou být žádným způsobem chápány jako v protikladu, opozici nebo od sebe oddělené. Abhinavaguptův systém tantrické metafyziky TRIKA rozpoznal božství v podobě božského absolutna (ANUTTARA), s jeho od sebe neoddělitelnými různými aspekty (Šiva a Šakti) a jejich dynamickým vztahem a jednotou Šiva–Šakti. Proto také nezávisle na svém spojení s šivaistickými písmy (viz Šivovy sútry) a tradicí (šaivagáma), nelze kašmírský šivaismus považovat za systém či nauku upřednostňující Šivu nad Šakti. Jako individualizace stejného božského vědomí jsou veškeré bytosti Šivou. Skrze jejich vrozenou moc samostatné sebeaktualizace jsou také Šakti. Všechny bytosti jako duše či individualizovaná vědomí jsou tak vyjádřením a ztělesněním absolutna jako Šiva–Šakti. A uctívání božství v jeho šaktickém či „ženském“ aspektu je přesně to, co vede ke zkušenosti jeho Šivova či „mužského“ aspektu a opačně.
13.
Tvoření není aktivitou Šivy jako božské bytosti, konatele či stvořitelského boha, ani Šivy, ani božského bytí, ani božské bytosti, či jakéhokoliv „já“ vybavené nezávislou „vůlí“ (ičhá) nebo „aktivitou“ (krija) způsobem jakým si ego představuje podle sebe. Šiva je ryzí nehybné ne-aktivní vědomí, které svou vlastní povahou nechává veškeré potenciální bytí být-zpřítomňovat, a tak je osvobozuje – uvolňuje v jejich vlastní svobodné samostatné sebeaktualizaci skrze jejich vlastní vrozenou moc akce–být (Šakti). Ičhá není Šivova „vlastní“ vůle jako božského ega, „Já“ či činitele. Namísto toho je absolutně svobodnou, spontánní tvořivostí (KRIJA) latentní ve vědomí a povstávající z ryzího vědomí (Šiva) jako jeho vrozená moc akce–být (Šakti). Šakti není mocí (koho, čeho) Šivy ve smyslu, že by mu patřila. Naopak Šakti je „moc Šivy“, bez které by byl pouhou „mrtvolou“ (Šava) a jako božské vědomí by nebyl potentní a schopen manifestovat veškerou skutečnost.
14.
Šivaismus a šaktismus nejsou rozdílné nebo protikladné školy nebo dokonce různé podoby tantrismu. Současně nelze tantrický princip Šiva–Šakti srovnávat s principem Jang–Jin taoismu, jak se často děje, neboť ten v souladu se západním a křesťanským patriarchálním stereotypem ztotožňuje a chápe „maskulinní/mužský“ princip (jang) jako agresivní akci a ovládací moc a „femininní/ženský“ princip (jin) naopak ztotožňuje se vším co je pasivní a poddajné. Nicméně, zcela rozdílně prvotní „maskulinní/mužský“ princip personifikovaný v šivaistické tantře jako Šiva, není spojován s agresivní akcí, či se samotnou ovládací mocí nad akcí (což je sama o sobě forma akce), ale naopak s tichým a neaktivním vědomím akce. Tedy jde o zcela jiné pochopení a zcela jiný koncept než taoistický jang. Dlouhotrvající a stále převládající ztotožňování „maskulinity/mužnosti“ s patriarchální mocí kontroly nad akcí, vyjádřením, zkušeností (ba nad celým projeveným světem, který je tantricky spojován s božským ženstvím/femininitou) vede ke ztrátě primárnějšího pochopení božské maskulinity/mužnosti nikoliv jako moci nad akcí a tvořením, ale jako univerzální vědomí, které prvotně uvolňuje tvořivou moc akce – moc ke – božskou feminitu.
15.
„Dualita“ či „dvojnost“ (dvaita) ve skutečnosti nijak nenaznačuje oddělenost, a stejně tak ne-dvojnost (a-dvaita)či „monismus“ neznamená nepřítomnost rozdílů nebo rozlišení. Princip vědomí, jak je chápán a definován v Životní filozofii a praxi vědomí, vyjadřuje esenciální, ale stále nijak explicitně chápaný a vyjádřený princip celé filozofické tradice „advaity“ či „nedvojné“ tradice, a tím je princip neoddělitelné rozlišenosti/různosti. Podobně jako dvě strany mince nejsou „dvojné“ či „duální“ ve smyslu od sebe oddělené, ale ani „ne-duální“ ve smyslu od sebe nerozlišené či bez přítomnosti rozdílů. Místo toho jsou naopak jak „dvojné“ ve smyslu rozlišené, a současné „ne-dvojné“ ve smyslu neoddělitelné. Metafyzicky je ve skutečnosti samotný pojem „ne-dvojnost“ (advaita) „rozporuplný” už v samotném pojmu, neboť pak je nemožné uvažovat jakoukoliv věc bez jakékoliv jiné věci ať už aktuální nebo možné. Ne-dvojnost neznamená a není nepřítomnost jakéhokoliv rozlišení ale dynamický vztah neoddělitelné rozlišenosti/různosti mezi jakoukoliv věcí, jejím širším či větším polem či kontextem v kterém se objevuje a také současně se vším ostatním v tomto poli. Takto explicitně vyjádřený smysl pojmu „nedvojnost“ (advaita) nenalezneme nikde v historických nedvojných tradicích.
16.
Tantrická metafyzická škola TRIKA (ANUTTARA TRIKA) nemůže být redukovatelná na pouhou další obdobu spirituální a filosofické tradice nedvojnosti či „advaity“. Je tomu prostě proto, že princip ne-dvojnosti sám implicitně spočívá na dualitě či dichotomii „dvojnosti“ a „ne-dvojnosti“. Podobně jako jakékoliv hranice jednak absolutně rozdělují oblasti, které ohraničují, tak současně je činí „jedním“ či neoddělitelnými od sebe, tak je to právě obecný princip neoddělitelné rozlišenosti, který je esenciálním principem a současně třetím pojmem „dvait–advaita“, sjednocující „dvojnost“ (dvaita) a „ne-dvojnost“ (a-dvaita) v pravé trojjedinosti, trojici či triádě (TRIKA). Sám Abhinavagupta své pojetí advaity právě pro rozlišení od stávající tradice advaity védantické a buddhistické nazýval paramadvaita. V tantrické metafyzice TRIKA a stejně tak v Životní filozofii a praxi vědomí a jeho principu vědomí, je to právě tento „třetí pojem“ z celé trojice, který není „nejnižší“ v celé trojité hierarchii, ale naopak nejprimárnější jako „Šiva–Šakti/MUŽ–ENA“ je primárnější, než jenom „Šiva/MUŽ“, tak jenom „Šakti/ŽENA“.
17.
Zaměření a smysl praxe jógy není pouze ve sjednocení či ztotožnění individuálního vědomí s božským vědomím, ale plná individualizace a ztělesnění tohoto vědomí. „Být vědomím“ (čajtanjatma) je nemožné bez toho, aniž bychom současně byli plnou individualizací a ztělesněním tohoto vědomí. Pohyb duchovního vývoje je proto dvou-směrný – nikoliv že se individuální duše či džíva stává Šivou, ale současně Šiva se stává více plně manifestován jako individuální duše či džíva. Pouze skrze ztotožnění se s božským vědomím, můžeme volně a tvořivým způsobem prozkoumávat, zakoušet a ztělesňovat nevyčerpatelné dimenze naší individuality, aktuální a potenciální, lidské i lidské přesahující (transpersonální) nejen ve fyzickém životě, ale v mnoha-úrovňovém vnitřním vesmíru samotného ryzího vědomí jehož je naše planeta Země pouze jednou z mnoha omezených fyzických sfér. Tímto pojetím samotné „jógy“ se Životní filozofie a praxe vědomí se svým prvotním principem vědomí zcela liší od všech jógických škol.
18.
Ego-totožnost není identická s individualitou, a ani individuální duše (džíva) není „kontrakcí“ či „omezením“ univerzální božské duše (Šivy). Pouze ego-identita a ego-vědomí je omezení, avšak toto omezení není ničím jiným než staženým a omezeným vědomím naší pravé individuality, což nám brání v rozpoznání naší individuální podstaty a potenciálu našeho zakoušeného-prožívaného já jako unikátního vyjádření a ztělesnění božského vědomí, které je zakoušejícím-prožívajícím-já.
19.
Jóga jako „sjednocení“ s božstvím není pouhé splynutí či rozpuštění, ale prožívaný vztah s dvěma rozlišenými, ale neoddělitelnými aspekty. Proto můžeme zakoušet a v souladu s tím pronést či vyřknut šivaistický mantram „Já jsem Šiva/Šiva jsem já“ (Šivoham) dvěma zcela rozdílnými intonacemi a důrazy. Když říkáme pravdu, že „Já jsem (je) Šiva“, hovoříme jako Šiva či z pozice Šivy. „Já“ v této intonaci je samo „Já“ Šivy, vyjadřující stav přesažení (transcendence) našeho omezeného, individuálního „já“. Když na druhé straně proneseme mantrám ve formě „já jsem Šiva“, hovoříme jako my sami a současně se pro sebe utvrzujeme, že i naše zjevně omezené já je Šiva – Bůh – v individualizované podobě. Tímto způsobem vzýváme či evokujeme zkušenost božské podstaty našeho individuálního já. Tyto dvě různé intonace jediného mantramu Šivoham („Já jsem Šiva/Šiva jsem já“) jsou neoddělitelné.
První je zkušeností našeho „já“ jako totožného se stavem neomezeného vědomí–blaženosti (cit-ánanda), kterým je sféra samotného ryzího vědomí (Šiva-tattva). Druhá je jejím neoddělitelným a doplňujícím opakem – prožitkem či zkušeností našeho zakoušeného-prožívaného já v jakémkoliv stavu bytí a v jakýchkoliv hranicích, jako přímé vyjádření a manifestace Šivy. Společně tak tyto dvě stránky jediného mantramu Šivoham tvoří dva neoddělitelné póly singulárního dialektického a rytmického vztahu, který vyjadřuje esenci „sjednocení“ s božstvím – meditační pohyb z jedné intonace a zkušenosti mantramu k druhé a opět zpět. Jde o dynamický vztah těchto pólů, který tvoří jejich jednotu – a je esencí jógy ve smyslu sjednocení.
20.
„Vysvobození“ (MOKŠA) jako osvobození z „karmy“ a „znovuzrozování“ není konečný stupeň duchovního vývoje, ale spíše jeho teprve skutečný a pravý začátek. Podobně jako smrt sama, vysvobození jsou pouze dveře, které nám umožňují opustit karmickou doslova a do písmene „mateřskou školku“ lidské existence a začít zkoumat mnohoúrovňový vesmír vědomí za ní. Vysvobození tak není konec, ale začátek věčného a nekonečného nového dobrodružství ve vědomí. Ani smrt ani vysvobození nás neodstraňuje z úrovně rozlišujícího prožívání a zakoušení a ze skutečnosti jako takové. Naopak ztotožnění se s ryzím nerozlišeným vědomím je tím, co nás teprve otevírá mnohaúrovňovému vesmíru vědomí a jeho nespočetně ne-fyzických světům (lóka), nicméně neméně rozlišených různých zkušenostních světů jako je náš aktuální fyzický svět. Tímto pojetím „konečného stupně“ duchovního vývoje se Životní filozofie a praxe vědomí liší od svých předchůdců.
21.
Je to „nejvyšší“ či „velké-širší já“ (PARAMATMA/MAHATMA) jedince, a nikoliv jakákoliv inkarnovaná duše (SAKALA), které se skutečně „inkarnuje“ či má mnohé inkarnace. Žádná inkarnovaná duše, já nebo osoba není inkarnací jiné! Smrt není jednoduše průchod do znovuzrození, ale návrat inkarnovaného já do (duchovního) světa duše a do dělohy duše svého „velkého-širšího já“ (MAHATMA), toho já, jehož vědomí či „duše“ přesahuje a zahrnuje nesčetně různých identit a inkarnací – minulých, přítomných a budoucích, aktuálních a možných i alternativních. Zrození není „re-inkanací“ minulé identity či osobnosti, ale naopak zcela čerstvá a nová inkarnace a ztělesnění naší „nejvyšší duše“ (PARAMATMA) či „velké duše“ (MAHATMA).
Životní filozofie a praxe vědomí zcela jinak komunikuje to, co se nazývá reinkarnace na rozdíl od duchovních škol hinduismu a buddhismu v podobě lineární posloupnosti inkarnací konkrétního já, osoby či duše. V tomto světle se všechny ty vyhledávání znovuzrozených lamů a karmapů v buddhistické tradici jeví jako zcela scestné a současně důkazem protagonistů těchto nauk, že sami dosud nedosáhli ani vysvobození jako základu pro jakýkoliv duchovní vývoj. Ano, jsem si plně vědom, jak moc kacířsky to zní. Bohu-žel či Bohu-dík je tomu ale tak. Kdo má uši k slyšení, SLYŠ!
22.
Život není utrpení a jediným či nejvyšším smyslem lidské existence NENÍ vysvobození z utrpení a cyklu zrozování. Ztotožnit lidský život s „utrpením“ (viz buddhistické slzavé údolí samsára) znamená totiž ve skutečnosti popřít veškerý smysl unikátního živého vyjadřování božského v lidské tvořivosti – a tak doslova a do písmene anulovat celou tvořivou cestu jak individuální lidské bytosti, tak lidského vědomí jako takového, jeho kultur a civilizací jako celku – minulých, přítomných i budoucích společně s veškerým potěšením, učením a naplněním, které jsou jejich plody.
Ti duchovní učitelé, kteří učí pouze svobodu ze neznají pravý smysl svobody, jako svobody ke. Oni sami nejsou v pravdě svobodní – neboť jejich vlastní svoboda ze je výhradně používaná pro ještě větší svobodu ze. Pravá svoboda ke je ale „moc-síla nového“. Je jím nekonečná a volná „tvořivá moc“ (KRIJA–ŠAKTI) božského vědomí, kterou každé stvoření, jako jeho vlastní vyjádření je samo vrozeně obdarováno a skrze něž jsou všechny věci věčně a volně-svobodně stále NOVĚ zpřítomňovány-manifestovány-ztělesňovány v každém okamžiku.
23.
Úsilím a smyslem ztotožnění s ryzím vědomím není přesažení (transcendence) toho, co běžně označujeme v nevědomosti jako „negativní“ emoce jako je například hněv, smutek nebo bolest. Naopak ztotožnění s ryzím vědomím nám umožňuje plně cítit a prožívat emoce všech druhů místo abychom se ztratili v nevědomémztotožnění s nimi a s jejich nevědomými projevy. Vědomí jinými slovy nepřináší pouze svobodu od emocí, s kterými se ztotožňujeme nebo ke kterým jsme připoutáni. Přináší také svobodou ke – svobodě cítit tyto emoce ještě více a plněji, ale bez našeho pohlcení v nich. Nemůžeme prožívat absolutní svobodu cítit bez ryzího vědomí našeho cítění, které je podstatně různé od tohoto cítění – a v tomto smyslu od něj svobodné. A tak základní svoboda, kterou nám poskytuje tato svoboda ze je esenciálně svoboda ke. Prožívání této svobody plně cítit i tak zvané „negativní“ emoce jako je třeba hněv není nicméně to samé jako „být či stát se hněvivým“, tedy se hněvat. Hněvat se, naštvat se, či nevědomě se nechat ovlivnit emocí je způsob „vyjádření“ či „uvolnění“ emoce skrze naše chování. Impulzivní „zevní“ akce nebo reakce povstalá z našich emocí je nicméně neméně negací či potlačením těchto emocí jako jejich samotné potlačování, neboť oboje povstává ze strachu plně tyto emoce cítit v nitru. Proto ve skutečnosti žádný pravý (ve smyslu skutečně ztělesněného poznání) guru nebude jednak vyjadřovat emoce nevědomým nebo čistě reaktivním způsobem, ale ani současně nebude hlásat a vybízet k nutnosti přesažení či transcendence jakékoliv emoce či emočního prožívání, natož aby viděl něco jak „negativní emoce“, kterými ve skutečnosti míní pouze emoce, které on sám potlačuje – neguje. Přitom jak klasická jóga tak i buddhismus a jejich moderní permutace více či méně explicitně právě k tomuto inklinují. Stejně jako aktuální psychologie a psychiatrie.
24.
Míním, že naopak neexistují takové věci jako „negativní“ emoce či pocity, ALE pouze emoce a pocity, které my sami negujeme – odmítáme nebo se bojíme je plně cítit. Přesto žití je cítění a volba žít znamená volba cítit. Nelze se cítit plně živý, bez toho, aniž bychom byli plně živý – plně vědomý – našeho cítění samotného. Veškerého. Ba nejzákladnější schopnost, moc či ŠAKTI/ŽENA ryzího vědomí (ŠIVY/MUŽE) je právě schopnost či moc cítit – pociťovat. Proto vědomí jako takové má esenciálně cítící charakter – jako to, co nám umožňuje poznávat věci a bytosti přímým bezprostředním cítícím způsobem – než pouze jako pouhé objekty mentálního a smyslového vnímaní. Totální transcendence cítění či pociťování není vysvobozením, ale naopak duchovní smrtí.
Být skutečně vědomý mimo jiné znamená být opatrný před samozvanými „buddhisty“, kteří učí používat „mysl“ (buddhi) k dosažení osvobození od „negativních“ emocí jako je hněv, neboť oni nejsou učitelé života a duchovního vysvobození, ale ve skutečnosti učitelé duchovní prázdnoty, duchovního umírání a duchovní smrti. Ve skutečnosti totiž žádné duchovně povznesené cítění nebo pocity – například onen „soucit“, který tak někteří buddhisté vyzdvihují – nemohou být skutečně prožívány a ztělesňovány, pokud jiné pocity jako třeba hněv a smutek jsou současně negovány. Neboť jak už Abhinavagupta píše:
I stavy jako je hněv, bolest, smutek a podobně existují díky své totožnosti s nádhernou hrou božského vědomí, jinak by jejich existence nebyla možná… tyto stavy hněvu a podobně, v okamžiku svého vyvstání jsou v podobě nirvikalpa, tedy jsou ryzí mocí božství… když je jejich skutečná podstata poznávaná, pak všechny tyto stavy samotné… přináší vysvobození v tomto životě.
Skutečné vysvobození přináší božské duchovní povznesení, jemnější rozlišování a inteligenci, obohacení a zintenzivnění našeho citového i smyslového života, nikoliv jeho smrt nebo transcendenci. Tantrismus ve své esenci je o cítění všech různých pocitů v nejpřímějším smyslovém způsobu našimi těly a v našich tělech. Hinduismus ve všech jeho podobách je prostoupen velkou bohatostí cítění. Nicméně hlavní východní exportní podoba – buddhismus – nabízí duchovní „klid“ dosažený skrze emoční prázdnotu či „vyprázdnění“ mysli a falešně předstírání, že soucit může být skutečně pociťován a vyjadřován na úkor ostatních citů jako je hněv.
25.
Potěšení není pomíjivou částí života. Přesto taková nesprávná „duchovní“ přesvědčení byli a stále zůstávají hlavní náboženskou i spirituální kletbou či klatbou, ze které pouze „tantra“ nabízí uvolnění a vysvobození se svým přitakáním smyslové blaženosti a potěšení z hudby, dramatu a umění a celého manifestovaného světa. Vždyť přece vždy obnovené a vždy – z principu – nové potěšení, které může být získáno z jedné básně, obrazu či hudební skladby je nevyčerpatelné a zůstává s námi stále – není žádným způsobem pomíjivé či pomíjející. Ale to samé platí jak pro smyslovou blaženost ryzího vědomí, tak pro „obyčejná potěšení“ každodenního lidského života, jako je pohled na květinu, chutnání dobrého jídla, prožívání sexu, procházka či setkání nebo třeba společný trénink s přítelem.
26.
„Ryzí“ či „transcendentální“ vědomí není „nad-smyslové“ vědomí bez vlastních SMYSLOVÝCH KVALIT či rozlišení. Naopak ryzí vědomí má své vlastní vrozené trans-subjektivní smyslové „kvality“ (qalia). Jak jinak by mohli tantry hovořit v tak smyslových pojmech jako „světlo“ vědomí (PRAKAŠA), jeho „prostorovost“ (AKAŠA), jeho „všeprostupující dech“ (PRÁNA), či jeho „všeprostupující blaženost“ (ÁNANDA)? Tyto pojmy nejsou pouhými metaforami, ale vyjadřují přímé zkušenosti vrozených „smyslově-transcendentálních“ kvalit či božských „kvalit duše“. Pomocí zintenzivnění vědomí běžných smyslových kvalit jako je barva, zvuk, tvar, hmotnost, jas, vřelost, hustota atd., můžeme zakoušet současně smyslové kvality (qalia) samotného ryzího vědomí či duše, které manifestují. Smyslové kvality ryzího vědomí jsou podstatně tónové kvality (CITÓNY, jak navrhuji jako nové české slovo pro tento metafyzický pojem) – pociťované stejným způsobem jako jas či temnota, vřelost či chlad, lehkost či tíha, tvar, barva a vzor hlasových nebo hudebních tónů. Vyladěním na unikátní „tón“ konkrétní barvy či unikátní „barvy“ konkrétního tónu můžeme začít cítit ryzí tóny duše a barvy duše – neslyšitelné a neviditelné zevním smyslům – které leží “za nimi” a které dávají naším duším jejich vlastní vrozené tělesné tvary a tóny. Přitakání této smyslové kvalitě samotného ryzího vědomí a komunikování rozlišené sféry citových tónů (CITÓNŮ) duše, které „hrají“ a tónují tyto smyslové kvality vědomí ve všem prožívaném a zakoušeném, je unikátní pro princip vědomí chápaný v Životní filozofii a praxi vědomí.
27.
Tělo, tělesnost ve smyslu „omezenosti“ neznamená nesvobodu, dualitu nebo oddělenost. Tělesné hranice nejen ohraničují, ale taky spojují – sjednocují. Proto i náš cítěný tělesný povrch jako celek je hranicí, která jako porézní, cítící, dýchající povrch vědomí nijak neodděluje, ale naopak nás současně jak ohraničuje, tak spojuje a sjednocuje s prostorem a dechem kolem nás. Podobně jako se kružnice jeví jako ohraničující oblast prostoru uvnitř, sférická hranice není nic omezeného, přesně je tím co sjednocuje svůj vnitřní prostor s prostorem kolem něj. Podobně jako kružnice nakreslená na nekonečném a neohraničeném listu papíru, tak hranice vědomí tvořící tělesnost individuální bytosti či vědomí jednoduše neomezují, neobsahuj, neohraničují jejich vědomí nebo je neoddělují od druhých bytostí či duší – neboť tyto hranice podobně jako kružnice či sféry jsou také tím, co sjednocuje každou duši s neohraničeným prostorem vědomí kolem nich – a tak také s každou ostatní „ohraničenou“ duší uvnitř tohoto prostoru. Kdybychom byli schopni BÝT kružnicí, kterou si nakreslíme na čistý papír, nezakoušeli bychom jí jako omezení nebo jako omezující – ani bychom nezakoušeli žádnou oddělenost „vnitřního“ a „zevního“. A stejně tak rozepnutím nás samých a stáním se tělesnými hranicemi našeho vědomí automaticky tyto hranice a veškerá pociťovaná omezení přesahujeme. Právě tímto pochopení, co je tělo jako cítěný povrch vědomí a z toho plynoucích meditačních praktik, se Životní filozofie a praxe vědomí zcela odlišuje od všech historických i současných recyklací směrů jógy, advaity, buddhismu, taoismu a podobně.
28.
Neexistuje něco takového jako „odtělená duše“. Ačkoliv „duše“ (vědomí) není sama ničím tělesným nebo hmotným, je ale současně tím, co se tělesní a co se zhmotňuje – dávajíc tak povstat jejím vlastním nekonečným, vždy – proměňujícím se tělesným tvarům a podobám, jak hmotným, tak nehmotným, fyzickým i ne-fyzickým. Celý hmotný fyzický vesmír je tělem božského vědomí či duše. Naše vlastní fyzické tělo je materializovaný tělesný obraz naší duše a jejího věčného nesmrtelného těla – našeho božského těla vědomí (DIVJADÉHA/VIDŽŇÁNADÉHA). Tak zvané „diskárnátové“ duše v životě po smrti již dále nejsou duše ve fyzické podobě s fyzickým tělem, ale přesto jsou neméně ztělesněné svým vlastním způsobem.
29.
Neexistuje něco takového jako „neživý/necítící“ objekt, bytí nebo věc. Jelikož všechny věci jsou manifestací božského vědomí, je každá věc obdarovaná vědomím, a tak i cítěním. Idea „neživosti“ je v protikladu k pravdě, že božské vědomí je přítomné či imanentní ve všech věcech. „Věci“ nejsou jednoduše neživé „projekce“ či „reflexe“ božského světla vědomí, ale unikátní strukturované vyjádření vzorů vědomí vyzařovaných z nitra navenek. Veškeré „objektivní“ vnímání věcí má proto vždy přirozeně inter-subjektivní charakter. To, co vnímáme jako pouze „neživé“ věci jsou jednoduše vnější vnímané podoby struktur jiných ne-lidských forem vědomí či subjektivit nabývaných či vyvstávajících uvnitř našeho vlastního lidsky strukturovaného pole vědomí.
30.
Princip vědomí a jeho Životní filozofie a praxe vědomí není pouze náboženskou filozofií a praxí zaměřenou výhradně na osvobození individuální duše z omezení ega a omezeného vědomí vedoucí k plnému ztělesnění vědomí. Navíc zdůrazňuje doslova a do písmene rozvratný sociální a vědecký význam principu vědomí, který má doslova potenciál obrátit vzhůru nohama (zcela naruby) globální světonázor celé západní vědy a její sociálně-ekonomickou kulturu, kterou stvořil. Neboť tento stále přetrvávající světonázor trvá na ztotožňování základní reality s vesmírem „objektů“ a ztotožňuje pravdu s „objektivitou“ místo jeho slovy absolutní subjektivitou – tedy tím vědomím, které je a priori prvotní podmínkou, či „podmíněnečným polem“ pro naše vědomí jakéhokoliv objektu, věci, bytí, já, otázky, světa či vesmíru vůbec.
31.
Rozmanitost a nekonečná rozlišenost projeveného zkušenostního vesmíru není totožná s nevědomostí(AVIDJA), nebo neskutečným klamem, či iluzí (MAJA), překrývající konečnou skutečnost Absolutní Subjektivity. To bylo rozpoznáno už Abhinavaguptou, když argumentoval: „pokud by bylo akceptováno, že Brahman má nevědomost (avidja) jako další doprovázející element bez počátku, pak tato védantická doktrína nemůže být považovaná za monistickou.“
32.
Z pohledu zkušenostně-metafyzického, monistický princip advaity a kašmírského šivaismu není toho druhu, že by rušil nebo negoval veškeré rozdíly, ale zahrnuje naopak veškeré rozlišené zakoušení. Nicméně pouze princip vědomí, jak je chápán, komunikován a formulován Životní filozofií a praxí vědomí – jako princip neoddělitelné rozlišenosti mezi vědomím jako takovým na jedné straně a vším, co si uvědomujeme na straně druhé – vysvětluje jednak jak to je možné či jak tomu jest, a proč ve skutečnosti to co se nazývá filozofickými pojmy jako monismus a pluralismus, podobně jako monoteismus a polyteismus netvoří protiklady, ani protikladná filozofická stanoviska, ale z pohledu principu vědomí, a tedy zkušenostně-metafyzického (nikoliv pouze rozumového myšlení „o“ druzích názorů) jde ve skutečnosti o dva od sebe neoddělitelné aspekty vědomí pro které platí i to, i to, nejen to, nejen to. Rozlišenost neznamená oddělenost, ale místo toho může být chápaná jako vždy-proměňující se pole prvků, kde všechny a každý z nich je jak odlišný od ostatních (a proto mnohý), tak současně neoddělitelný, a proto tedy z tohoto faktu, jediný. Tímto způsobem Životní filozofie a praxe vědomí souzní s historickými filozofiemi advaity a kašmírského šivaismu neboli tantry a současně explicitně skrze princip vědomí komunikuje co je v těchto filozofiích řečeno pouze implicitně. Tím je v podstatě rozvíjí.
33.
Princip vědomí, jak je formulován v Životní filozofii a praxi vědomí, není nějakou další podobou exkluzivistického náboženského monoteismu exaltujícího či vyzdvihujícího určité bytí jako nejvyšší či jediné božství, ale chceme-li jej nějak filozoficky definovat, božský – metafyzický monismus – takový, který naopak rozpoznává veškerá božstva (minulá, současná i budoucí) a veškeré bytosti jako sebe – rozlišenosti Božského Absolutna (ANUTTARA a TRIKA, jak jej zval Abhinavagupta). Monismus principu vědomí Životní filozofie a praxe vědomí je také trojjediný monismus, rozpoznávající Božské Absolutno v jeho třech odlišných aspektech ryzího vědomí (Šiva/MUŽ), ryzí moci projevovat se (Šakti/ŽENA) a jejich neoddělitelnosti a dynamického vztahu (Šiva–Šakti/MUŽ–ENY). Božské Absolutno jako takové je skrytý a implicitně přítomný „čtvrtý“ (TURJA)stav této trojice, který může být symbolizován jako tečka (BINDU) v centru trojúhelníku. Metafyzika vědomí současně není jenom z filozofického hlediska trojjediný monismus, ale také trojjediná „monádologie“, chápající veškeré bytí jako neredukovatelné jednotky či „monády“ (ANU, doslova jednotky-vědomí či atomy-vědomí), kde každá z nich je jak současně odlišná, tak také současně ale neoddělitelná rozlišenost Božského Absolutna (ANU-TTARA, doslova „Vědomí, nad něž vyššího není ŘEČÍCÍ všechny atomy vědomí ve svém bytí“), a současně každá z nich v sobě sjednocuje a ztělesňuje své tři rozlišené, ale od sebe neoddělitelné aspekty. Proto Životní filozofie a praxe vědomí a její princip vědomí není jen další obdobou či recyklací historických filozofií vědomí. Ale souznící s historickou tradicí kašmírského šivaismu, esenci jeho učení a filosofie, kterou svým způsobem reaktualizuje jako nově reinkarnovanou esenci TANTRY v dnešní době, uprostřed Evropy, v zemi BOHEMIA.
34.
Nejvyšší duchovní hodnota přitakávaná a komunikovaná principem vědomí stejně jako ve Védách není nějaký bůh, nebo bohové, ale PRAVDA (věčná filozofie). Proto všechny hinduistická božstva, zahrnující jak ta uctívaná v před-védských, ne-védských či trans- védských tradicích jako je tantra, jsou v konečném chápaní nazíraná jako různé personifikace pravdy Božského vědomí v jeho různých aspektech nazíraných jako identické s ním. Proto teologie principu vědomí v Životní filozofii a praxi vědomí je můžeme říci hinduistická ve smyslu jak je znám hinduismus – jako zastřešující pojem zahrnující nespočetně konvergujících a divergujících proudů a škol myšlení – je unikátním v tom, že jako jediné světové náboženství nehlásá celou nebo jedinou pravdu, ale místo toho rozpoznává, že žádné náboženství, bůh či pohlaví není vyšší než PRAVDA sama. Pravda Božství je rozpoznána v principu vědomí, jak je komunikován Životní filozofií a praxí vědomí, stejně jako v šivaistické tantrické nauce, nikoliv pouze v podobě božské maskulinity (Šiva) nebo božské feminity (Šakti), ale také jako androgynní a pohlaví přesahující božství ANUTTARA. Nicméně Šiva – tento „mužský“ bůh, který ztotožňuje prvotní maskulinitu s ryzím vědomí – má dnes větší význam než kdykoliv předtím. Je tomu tak proto, neboť už ve skutečnosti nežijeme ve starém patriarchálním světě, ale v takovém, který stále více nevyváženým způsobem směřuje k deformované podobě femininního principu akce a vyjádření. Což nachází vyjádření v dnešní globální kultuře materialismu a násilí, narcismu a mediálnímu exhibicionismu nejrůznějšího druhu – stále kontrolovaném pouze maskulinním principem ve staré zdeformované a nadbytečné podobě represivní státní a náboženské „kontroly“.
35.
„Vysvobození“ (MOKŠA) není odevzdanost či odevzdání já Božství, nebo jeho rozpuštění v něm. Místo toho jde prostě a čistě o odevzdání (vyvlastnění) tendence či „sebe-posedlosti“ ve smyslu tendence „vlastnit“ já. Vědomí z principu nemůže být redukováno na osobní vlastnost jakéhokoliv já, které si uvědomujeme nebo o kterém přemýšlíme jako o „našem já“. Proto i „vysvobozené“, „vědomé“, „prožívající“ či „poznávající“ já není já, které si můžeme pouze uvědomovat – ani žádné já, které „má“ či „vlastní“ vědomí. Naopak může být pouze takovým já, které je samotným vědomím – singulárním a božským. Vysvobození tak můžeme komunikovat jako zřeknutí se a současně obnovení vlastnictví našeho pocitu sebe – já Bohem – tím Božským vědomím, ze kterého všechny elementy naší zkušenosti sebe povstávají. Omezené ego-vědomí a ego-identita na druhé straně není ničím jiným než zatemňujícím klamem, který přichází se ztotožněním se s elementy naší zkušenosti a jejich vlastnění jako naše „vlastní“ – jako „mé“ či „moje“. Ve víře že vlastní já či svou identitu, ego žije v trvalém strachu ze ztráty tohoto svého „sebe-vlastnění“ či ztráty toho, aby bylo vlastněno. Tento život v nevědomosti vede člověka k trvalému pocitu životní úzkosti a deprese.
36.
Překonání základní spirituální „nečistoty“ či „omezení“ ega (v tantře zvaná ANAVAMALA) neznamená odstranění zkušenosti rozlišeného světa nebo individualizovaného já. Pouze když různé elementy naší zkušenosti považujeme za „sebe“ nebo „své“ tak přestáváme zakoušet Božství – zapomínáme, že jsme pouze Božským zakoušením samým skrze nás, v nás a jako my sami. „Vysvobození“ pak primárně znamená být vědomý všech elementů našeho zakoušeného „já“ jako sebe – projevování a vlastní sebe – zkušenost Božského vědomí samého. To jest vědomí, které není ani „mé“ ani „tvé“, ale které se zakouší jako „mé“ a „tvé“, „jeho“ a „její“, „jejich“ a „naše“. Jako takové je vskutku Božstvím, nikoliv jako „tvé“ nebo „mé“, ale jako zdroj všeho co „já“, ty či kdokoliv může zakoušet jako „své“ já a „svou“ zkušenost.
Poznámky
- Více práce autora, mezi nimi Vědomí, prvotní princip ve-smíru a Umění být vědom(ím)ý: https://joga.vedomi.info/ a https://jazyk.vedomi.info/. ↩︎
- Více esej Um/jóga dechu. ↩︎
