Co je tantra?

1 Co je tantrický sex?

Podstatou tantrického sexu není použití smyslové stimulace k oživení, zesílení nebo prodloužení smyslového potěšení ze sexu. Není to ani tradiční praxe různých „tělesných pozic“ (asán) a „fyzických dýchacích metod“ (pránájámy) ke „zvýšení sexuální energie“ prostřednictvím různých energetických center. Není to ani nějaká tajná metoda jak „produchovnit“ sexuální energii v nějakou vyšší „energii světla“, vedením „sexuální energie“ páteří vzhůru nad hlavu a podobné imaginace. Pravou podstatou tantry, a tedy i tantrického sexu, je chápání, nazírání a žití sexu jako lidského ztělesnění božského-kosmického „sjednocení“ (jóga) neboli „spojení“ (džamala/maithuna) mezi vědomím na jedné straně a energií či vitalitou na straně druhé.

2 Šiva a Šakti (Muž a Žena)

Ve starověké indické tradici šivaistické tantry symbolizoval vědomí Pán Šiva a energii neboli vitalitu jeho ženská choť neboli Šakti. Sexuální akt byl vnímán jako lidské provedení božské souhry Šivy a Šakti. Učení tantry bylo zaměřeno na prožívání povznášející sensuální blaženosti tohoto božského páru. Zcela se liší od učení, jako jsou Kámasútry, které se zaměřují na „tělesné potěšení“ (káma) nikoliv na „božskou blaženost“ (ánanda).

3 Ne-sexuální či sexuální vztahování?

V každodenním životě existují verbální i neverbální, mentální i fyzické, nesexuální i sexuální způsoby bytí a vztahování se k ostatním. Nicméně je to právě náš ne-sexuální způsob bytí a vztahování, který se odráží v našich sexuálních vztazích a v celém prostoru, ve kterém má sexualita v naší kultuře své místo. Je to proto, že v naší současné kultuře je způsob bytí a vztahování se k ostatním zcela odtělesněný – zaměřený pouze na jejich slova a činy místo na jejich těla. Například v běžné konverzaci se vědomí a vnímání lidí zcela soustředí na slova druhého a na to, co je jimi říkáno. Jen zřídka, pokud vůbec, si ale lidé dávají čas na to, aby vnímali a cítili své vlastní tělo jako celek a současně soustředili veškerou svou pozornost na tělo druhého – tedy na celé jeho tělo – nejen na jeho obličej a oči.

Cítit, vnímat a věnovat se výhradně tělu druhého člověka jako celku a dělat to z vlastního těla jako celku, je něco, co lidé částečně – pokud ještě vůbec dělají pouze během samotného sexu, nebo pokud je zaujme či přitáhne něco obzvláště nápadného (ať už sexuálně či jinak) na tělesném vzhledu druhého (třeba když vidí ženu s výraznými tělesnými vnady, ve svůdném oblečení, či třeba kulturistu s výraznou maskulatůrou svlečeného do půl těla, apod.).

Když se lidé ztratí ve svých myšlenkách a pocitech, přestanou cítit své vlastní tělo v přítomnosti druhých a přestanou i cítit tělo druhého. Tento odtělesněný či disociovaný způsob vztahování vylučuje duši ze všech lidských vztahů, sexuálních i nesexuálních. Svou vlastní duši totiž můžeme cítit-vnímat pouze skrze udržování vědomí svého těla jako celku. A duši druhého můžeme vnímat-cítit pouze skrze udržování vědomí jeho těla jako celku.

Tělo druhého je smyslovým obrazem jeho duše, jejím tělesným povrchem – tělesným povrchem vědomí druhého. Naše vlastní tělo jako celek je smyslovým orgánem naší duše – tím, co nám umožňuje stát se jedním vidoucím okem a vše naslouchajícím uchem. Duše je niterností těla i slova, tedy těla i řeči druhého. Pokud nedokážeme cítit duševní niternost našich těl, jak můžeme cítit duševní niternost těla nebo slov jiného člověka?

Řeč sama o sobě není pouhým verbálním sdělením či komunikací myšlenek nebo pocitů. Je to hlasové a verbální vyjadřování či gestikulace duše a my ji musíme i takto začít cítit. Pouze vnímáním a cítěním aktů či projevů řeči jako tělesné gestikulace duše (mudra) – nám mohou odhalit či vnuknout jejich vnitřní význam pro nás. Slova sama o sobě jsou zvuková těla (mantra), jejichž duše je jejich cítěným tělesným smyslem – významemči resonancí. To, co se nazývá běžně mysl, je jen hlas v hlavě a zrcadlo našeho vnitřně cítěného těla jako celku – zrcadlo duše.

Naslouchání je něco, co můžeme skutečně dělat pouze se svým tělem jako celkem. Pouze nasloucháním skrze naše tělo jako celek můžeme nejen vnímat slova druhého jako gestikulaci jeho duše, ale také si dát čas na odpověď v naší duši a z ní najít a zrodit citlivá a vnímavá odpovídající hlasová či verbální gesta.

Tělo jako celek je živá řeč či abeceda-jazyk duše (matrika). Tělo nikdy nepřestává mluvit – je stále kontinuálním tokem řeči – řečením a v tomto smyslu neexistuje nic, co bychom mohli označit jako takzvané ne-verbální komunikaci. Nicméně pokud se budeme zaměřovat pouze na gesta či tělesnou řeč druhého člověka svou myslí, nebudeme tato gesta cítit tělesným způsobem, a tak se nedotknou naší duše. Ani nebudeme vnímat jejich slova jako samotná tělesná gesta jejich duše či ztělesňování se jejich duše samé.

Být otevřený vůči druhým znamená mnohem víc, než mít tzv. otevřenou a vnímavou mysl. Znamená to primárně, a především schopnost otevřít se druhým tělesným způsobem. Vnímání těla druhého vlastním tělem, otevření našeho těla druhým způsobem, který je doslova umožní vpustit dovnitř („pod kůži“), nás může vést k pocitu hlubokého vnitřního doteku až dojetí. V samotné naší řeči i její vulgární podobě je mnoho frází (například „byl jí zcela uchvácen“, „visela mu doslova na rtech“, „naplnil ji studem či radostí“, apod.), které poukazují na implicitně smyslné a sexuální aspekty toho, co běžně považujeme za nesexuální interakci. Například i v případě projevů negativního vztahování k druhým se využívá „sexuální rétorika“ („ti jebe?“ „jdi do piči“, „tě mrdám“, „fuck off“, atd.)

Stejně jako naše kultura vytváří zcela umělé rozdělení mezi takzvané verbálním a neverbálním způsobem komunikace – neboť prostě není dosud schopna rozpoznat a chápat, že samotná řeč JE řečí těla – tak také zcela uměle rozděluje nesexuální a sexuální způsoby vztahování se k druhým. City lásky se tak staly výhradním způsobem, jakým se prožívá hluboký vnitřní duševní kontakt s druhými. Podobně i sexuální vztahování či „milování“ se stává jediným či výhradním způsobem, kdy se cítíme a vztahujeme se k ostatním tělesným způsobem. To vše proto, že náš aktuálně vládnoucí a kulturně akceptovaný způsob obyčejnéhokaždodenního vztahování je takový, ve kterém odkládáme svá těla stranou a stáváme se pouhými mluvícími hlavami – tedy způsob bytí a vztahování, který je odtělesněný, a proto také bez duše, desexualizovaný, a proto také bez lásky. Lásku lze prožívat jako pocit. Ale milování, stejně jako cítění, je zejména to, co děláme. „Milovat“, stejně jako „cítit“, je sloveso.