O-pravdu „poslední otázka“?

Esej je kontemplativní reflexí nad článkem Poslední otázka od Pavla Šolce, praktikujícího buddhisty, který byl publikován v časopise Spirituality Studies Revue.

Je otázkou, zda je skutečně „poslední otázkou“, co si pokládají někteří buddhisté, když jim odejde jejich těžkým úsilím dosažené „samádhi“ či „vnor“, kdy se jejich já – ego při svém krátkodobém zapomnění v soustředění zase z takto uměle dosaženého „samádhi“ procitne, a tak ztratí ono „samádhi“ nebo „vnor“. Spirituální nevědomost, ve které buddhistické směry a jejich praktici uvízli, spočívá v nesprávných přesvědčeních, které chovají jak o samotném vědomí (co je vědomí jako takové, které přisuzují egu jako jeho vlastnost), tak o já – egu, jako i o tom, co je skutečně potřeba. Pak jejich „meditace“, „samádhi“ nebo „vnory“, a hlavně jejich celkové poznání tomu odpovídá.

Pojďme se podívat, co o svém dosažení a praxi hovoří samotní praktikující buddhismu. Pavel Šolc k tomu píše:

Je to podobné jako se spánkem – u něj rovněž běžně nepodchytíme ten okamžik přechodu, kdy se vnímání „vypne“, tu změnu stavu vědomí, dá-li se to tak nazvat. Při usilování o zrušení ega, o Poznání, také nevíme, kdy to přijde. Co vlastně nastává, když ego „zhasne“? Vědomé činnosti ustanou – přesněji to řekne citát z Pattiča Samuppády: „Naprostým potlačením a zničením zaslepené nevědomosti jsou potlačeny i tvůrčí síly duchovní. Jejich potlačením nevzniká žádné nové vědomí.“ Pak tedy není, kdo by „o tom“ věděl…! Kromě toho, že bez ega nemůžeme nic mít – není nikdo, kdo by byl, natož aby něco vlastnil – jsou dva důvody, proč tomu tak je (proč „to“ odchází): prvním je, že jsme v proudu tohoto světa, v toku, který směřuje ven, do smyslů, „do dění, stávání se“. Druhý důvod popisuje Jan Lípa: „je to proces, uvědomování si, ne stav!“ Nelze to mít, není to trofej na zdi – je to stálé „být (v tom)“.

Proč bychom nemohli zcela přirozeně spočívat a být vědomím i během spánku a nemoci plynule přejít přes práh usnutí? Jedině pokud neznáme vědomí a vědomí přisuzujeme jako vlastnost já – egu, ano pak při usínání si takový člověk není vědomí tohoto plynulého přechodu a procitnutí ve vnitřním vesmíru vědomí, kam odcházíme jak při každém usnutí, tak po smrti. Tvrdit, že si nejsme běžně vědomí tohoto přechodu je evidentní, že dotyční praktikující žijí stále ve ztotožnění se svým já – egem, a proto při usnutí ztrácí zcela přirozeně „své“ vědomí. Ten okamžik přechodu není nic jiného než právě cítící pole vědomí nás samých, a to přirozeně prožívá kontinuum prožívaného já a jeho světa, které přechází z bdění do vnitřního vesmíru vědomí – duše, který se z vnějšího pohledu zve „spánek“ beze snů (v tantře turíja). Vnímání se tedy nijak „nevypne“, jak tvrdí Pavel Šolc, ale je naopak obrovským způsobem zintenzivněno a rozšířeno jak během usnutí, tak při smrti a vstupu do vnitřního vesmíru vědomí „mezi životy“.

Pavel Šolc dále tvrdí, že jaksi usiluje o zrušení ega, aby tak dosáhl něco, co nazývá „Poznání“. Proč bychom měli o něco takového usilovat? A je to vůbec z principu možné?

Ego je latinský výraz pro „já“ či „jáství“. Proč by bylo nutné „já“ odstraňovat, rušit či zastavovat duševní činnost, aby bylo dosaženo nějaké „Poznání“, které navíc jak Šolc sám říká, jaksi stále mizí? Co takhle konečně pustit „učenou nevědomost“ v podobě nevědomých přesvědčení o realitě s názvem buddhistická filozofie a rozpoznat, že já je vědomí samé – nikoliv vědomí jako osobní psychika či vlastnost já, které by se muselo „vypínat“, „rušit“, ale jako prvotní pole veškerého prožívání v nitru i v ně každého já, které je zdrojem každého prožívaného či zakoušeného já i jeho těla a světa, které v tomto poli vyvstávají?Poznání ve smyslu trvalého nikam neodcházejícího samádhi (gnóze) spočívá v přímém rozpoznání, že vědomí já není žádným z prožívaných já, ale prožívajícím já, kterým je cítící pole vědomí samé. Přesně to říká například první sútra tantrického spisu Šivovy sútry (1, 1):

Vědomí je já (já je vědomí samé).

Poznání či gnóze není o manipulaci s já, ani o manipulaci pozornosti z já, ani o rušení já, ale o rozpoznání takového já, kterým je právě cítící polní vědomí samé. Pak nejenže nemizí já, ale dokonce jsme já, kterým je samo pole cítícího vědomí i během všech přechodů, včetně spánku.

Základní problém buddhismu je zásadní nepochopení základní otázky, co je vědomí. Jeho omezené chápání v této nauce pak vede zákonitě i k nepochopení toho, co je potřeba. Viz samotný citát z jejich učení: „Jejich potlačením nevzniká žádné nové vědomí.“ Vědomí není něco, co vzniká či nevzniká. Vědomí samé, tedy vědomí jako takové je prvotní princip a polní podmínka všeho vznikání, všech forem bytí, potenciálních i aktuálních i samotné aktualizace, které jsou individuálními podobami tohoto vědomí.

Ano, chápu a jsem si toho plně vědomý, že toto slyšet bude pro většinu přívrženců buddhismu něco jako „kognitivní disonance“, ale jednou toto odstranění nevědomosti musí přijít. Studium spirituality je zejména o zkušenostně-kontemplačním filozofickém tázání po předpokladech historických nauk a je zcela neoprávněné si myslet, jak si bohužel myslí celé generace hledajících, že tato nauka opravdu vede k poznání reality. Nevede a říkám to celou vahou toho, co říkám. A to i přesto, jak je, trochu s podivem, tato nauka rozšířená v moderním světě. Navíc, pokud bychom měli alespoň základní znalost o dalších naukách a filozofiích z indického kontinentu a studovali třeba Tantralóku od indického mudrce Abhinavagupty, tak ten již ve 10. století upozorňoval na zásadní filozofické nedostatečnosti buddhismu plynoucí z omezené zkušenosti a poznání vědomí samého.

Mezi základní nevědomé metafyzické předpoklady buddhismu patří:

Redukce vědomí na jeden prožívaný jev mezi dalšími, spíše než uznání vědomí jako univerzální polní podmínky pro prožívání jakéhokoli jevu.
Redukce vědomí na intencionální vědomí neboli „všímavost“ (mindfulness) nějakého vnějšího nebo vnitřního „objektu“ nebo „věci“, tj. na aktivitu subjektu vědomí (proces uvědomování se), tedy poznání někoho, kdo je záhadně schopen poznávat objekt chápaný jako inherentně odlišný od vědomí.
Neuznání inherentně intersubjektivní povahy veškerého vnímání, tj. že všechny takzvané „objekty“ mysli či vědomí (ať už uměle vytvořené nebo „přírodní“ – minerální, rostlinné, zvířecí nebo lidské, pozemské nebo kosmické) spolu s jejich vnímanými vzory, tvary a vlastnostmi jsou pouze prožívanou formou, která se projevuje ve vědomí v rozmanitých vzorcích, tvarech a kvalitách vědomí samého.

Buddhistická filozofie obecně redukovala vědomí na lidské vědomí, potažmo mysl čili soubor lidských „stavů mysli“ neboli mentálně-emocionálních procesů, vyjádřených vůlí, myšlením, řečí a jednáním. Madhjamaka a buddhistická metafyzika obecně učí:

věci jsou lidskými smysly poznávány jako objekty smyslového vnímání pro lidskou „mysl“ (konvenční empirismus);
koncept „vnímajících/cítících bytostí“ (což zahrnuje i bytosti nevědomé/necítící).

Životní filozofie a praxe vědomí naopak učí, že neexistují žádné „objekty“ vědomí. Takzvané „objekty“ jsou:

všechno subjektivně prožívané jevy, které se objevují v nelokálním či prostorovém poli subjektivity či vědomí (subjektivita bez subjektu);
neexistují žádné věci jako „vnímající/cítící bytosti“, natož pak nevědomé či necítící nebo nevnímající. Místo toho jsou všechny věci – všechny „bytosti“ – odlišné formy či druhy vědomí s nimiž se setkáváme, a které se navzájem vnímají v rámci svého vlastního strukturovaného pole vědomí, a podle svých vlastních organizujících polních struktur vědomí.

Závěr článku Pavla Šolce o „navození něčeho takového jako NEpodmínek, při kterých mizí údajně všechny otázky“ je opravdu velmi „mystický“. Je totiž otázkou, zda právě toto je skutečně záhodné. A prvně bychom si měli říct, co je vlastně „otázka“ sama. Otázky nejsou jenom verbální otázky typu „proč nám odchází nějaké dosahované samádhi“, ale jsou metafyzickými otázkami jako například: co je vědomí, co je bytí, co je já, co je tělo, co je láska, co je člověk, co je smysl života či co je, že vůbec něco je a že není nic? Opravdu je cíl života o zmizení všech otázek? Co když je naopak smyslem právě správná tázání, čímž se sami můžeme stát živou odpovědí? Nezačíná skutečná autentická spiritualita, právě tázáním?

Veškeré meditační dosažení buddhistů, ony „vnory“ a „samádhi“, nejsou ničím jiným, než disociačními koncentracemi se snahou o „zničení já“, které chápou ve své nevědomosti za onu „nevědomost“. Nevědomost ve skutečnosti spočívá v přivlastňování samotného vědomí egu či já a z toho plynoucí snaha o jeho „zrušení“, aby pak nevznikalo, jak říkají „nové vědomí“. Tyto disociační „vnory“ bez přítomnosti já – ony „prázdnoty“ pak považují za spirituální dosažení onoho „cíle“, neboli konečného řešení, které se stále „ztrácí a pak zase dosahuje“.

Skutečné autentické spirituální poznání (gnóze) nikam neodchází, ale je trvalou žitou zkušeností, rozpoznáním věčné dynamiky a vztahu prožívajícího Já a prožívaného já-těla-světa, kdy prožívající Já není žádným z prožívaných já, ale samotnou polní identitou v podobě pole cítícího vědomí všech já-těl-světů, jež se v tomto vědomí zpřítomňují jako jeho unikátní podoby a kvality. Jeho procitnutím není smyslové vnímání nějak omezeno, natož snad překážkou poznání, ale naopak obrovským způsobem naopak obohaceno, rozšířeno a zintenzivněno.

Podle Pavla Šolce, „vzduch nevnímáme, gravitaci necítíme…“, ale opravdu necítíme vzduch i gravitaci? Možná zde tkví ten praktický rozdíl mezi praxí buddhismu a gnózí života, kterým je Vědomí samo. Konec autorova článku je již ryzí buddhismus, alias mentalismus: „Ovládněte NEpodmínky, ovládnete bod přechodu, budete pány života a smrti.“ Otázkou však zůstává, kdo bude těmi slibovanými „pány života a smrti“, když podle buddhismu já neexistuje. Ano, zřejmě další hluboký „mystický paradox“ buddhismu.