Poslední otázka
Ta otázka je tady odedávna, a naplno vyvstane při prvním samádhi (nebo i vnoru): proč „to“ odchází, proč to tady není/nemáme stále? Jak to, že to, co Je, tak je a najednou není? Jaká je to nespravedlnost, že když už se po dlouhém úsilí (nebo i „náhodně“) doberu nějakého stavu, on zase odejde! Když už to mám, proč to nemůžu mít, vlastnit napořád? A když už to odešlo, jak se k tomu zase můžu vrátit?
Jak to, že Slunce svítí jen někdy a v noci vůbec? Vzduch nevnímáme, gravitaci necítíme… Přesto to vše je v projeveném světě stále. V čem to vězí? Vězí to v nás. V tom, kam směřujeme svoji pozornost, čemu přikládáme důležitost. Vše toto je pro nás samozřejmé, proto to necháváme být. Zdá se nám, že není potřeba věnovat pozornost, starat se o „nekonečnost“ života, prožívání…
Vždyť my vlastně stále směřujeme (nebo si to myslíme), tedy – chceme směřovat – k něčemu „lepšímu“. I útěk před špatným znamená „chtít něco lepšího“. V otázce bazálního zdraví nebo přežití je to legitimní úsilí/potřeba, ale ve všem ostatním to je spíš ta mrkev kývající se před oslem – tedy naše představy, které nás udržují „v pohybu“. Nikdo nedělá vědomě nic, aby si pohoršil – proč je tedy tolik strasti a zármutku? Protože plujeme v proudu, a snadno se necháme zlákat k následování myšlenek a představ. To je životaběh, podbarvený strachem ze změny, strachem ze smrti, z konce… Znamená to tedy nic nechtít, nic nedělat? Určitě ne. Nebo, jak se to vezme…
Ale zpět k naší otázce. Je to podobné jako se spánkem – u něj rovněž běžně nepodchytíme ten okamžik přechodu, kdy se vnímání „vypne“, tu změnu stavu vědomí, dá-li se to tak nazvat. Při usilování o zrušení ega, o Poznání, také nevíme, kdy to přijde. Co vlastně nastává, když ego „zhasne“? Vědomé činnosti ustanou – přesněji to řekne citát z Pattiča Samuppády: „Naprostým potlačením a zničením zaslepené nevědomosti jsou potlačeny i tvůrčí síly duchovní. Jejich potlačením nevzniká žádné nové vědomí.“ Pak tedy není, kdo by „o tom“ věděl…! Kromě toho, že bez ega nemůžeme nic mít – není nikdo, kdo by byl, natož aby něco vlastnil – jsou dva důvody, proč tomu tak je (proč „to“ odchází): prvním je, že jsme v proudu tohoto světa, v toku, který směřuje ven, do smyslů, „do dění, stávání se“. Druhý důvod popisuje Jan Lípa: „je to proces, uvědomování si, ne stav!“ Nelze to mít, není to trofej na zdi – je to stálé „být (v tom)“.
Ale jak se tedy k tomu zpět dostat? Nejlepší je vrátit se, tzn. (i zpětně) poznat, uvědomit si podmínky toho stavu. Když to nejde, nevím „jak se to stalo“ (a zároveň už nyní vím, že to nemůžu „mít“), můžu se snažit u toho aspoň „být“. Být co nejblíže tomu bodu přechodu, kdy osobnost mizí a zůstává jen… Podstata. Je bez debaty, že nejdřív je potřeba srovnat se do latě, udělat pořádek v prožívání, vymést pavučiny a zanechat výstřelků/extrémů. Znamená to dělat to, co vždycky: srovnat si v hlavě, CO vlastně chci (dosáhnout), CO tomu chci dát (obětovat), a CO to tedy pro další moje činnosti (postup/směřování/usilování) znamená – vše samozřejmě vnitřně. Priority… Priority vnímání, směřování pozornosti – zrušit automatizmy! Pak je potřeba být si vědom bytí. U toho vnímáme projevy pětismyslového světa – nic víc (ani nic míň) nedostaneme. Činnost, fungování šestého smyslu – myšlení, je dokonale popsáno v Pattiča Samuppádě. Je nutné prohlédnout ten klam, vzdušné zámky (nebo žaláře) – je to jen v mé mysli! Pak je potřeba nechat to být. Prostě to obyčejné bdění a jasné vědomí, stále, okamžik od okamžiku. Aby nic jiného, než ‚teď a tady‘, nebylo. TO je ten nejbližší bod, kdy ještě můžeme být u toho a zároveň o tom „vědět“. Víc při pohledu (postoji) zvenčí/zespodu udělat nejde.
Kdyby to šlo bez toho, neudělat vše co můžeme (a co musíme, chceme-li dosáhnout Poznání), bylo by to moc jednoduché, bylo by to zadarmo. Ono to je zadarmo! Ale…
Přesto, dá se vše odložit. Přese všechno výše řečené, je tady cesta (možnost), jak netápat. Pattiča Samuppáda to vymezuje jasně: „naprostým potlačením a zničením zaslepené nevědomosti“. Ale jak to udělat prakticky? Evžen Štekl a Jan Lípa to definují jednoznačně: poznáním podmínek, nebo přesněji, NEpodmínek. Nejdříve makejte (jak říkal Evžen Štekl), potom na všechno zapomeňte. Navozením NEpodmínek pak otázka, proč „to“ odchází, ani nevyvstane – jejich prostým udržením všechny otázky pominou…
Ovládněte NEpodmínky, ovládnete bod přechodu, budete pány života a smrti.
